Cesta Převozníka

Seděl jsem u cesty asi hodinu a za tu dobu jsem napočítal osm lidí, kteří se vydali úzkou pěšinou do neznáma. Čtyři z nich se ale brzy zase objevili na rozcestí a po krátkém váhání nakonec přistoupili k hlídce a zamířili do určeného koridoru. Vyndal jsem z batohu láhev s vodou a napil se. ‚Vydám se za těmi čtyřmi, kteří se nevrátili a třeba je doženu, abych nešel sám,‘ pomyslel jsem si. Do batohu jsem si doma zabalil jídlo na několik dní a vzal nejnutnější vybavení doporučené pro pobyt v přírodě. Byl to vnitřní hlas mého srdce nebo spíše hlas mých vyšších průvodců, kteří mne doprovázeli na cestě mého života, jenž mi napovídal, že moje dávná volba – jít ke Světlu – mne povede spíše po zakázaných a malých cestičkách, než po široké pohodlné cestě. Nevěděl jsem, kdy nastane ta chvíle pro toto rozhodnutí, ani kam budu mít namířeno, ale nyní jsem seděl tady a věděl, že je to ten okamžik. Tolik jsem si přál najít Zemi zaslíbenou, kde bych mohl spočinout v radosti, Lásce a harmonii všech a všeho. Jen mne mrzelo, že se mi nepodařilo přesvědčit nikoho z blízkých či přátel, aby šli se mnou. Ale to tak někdy bývá, že člověk na nejdůležitějších cestách života zůstává sám nebo, v lepším případě, se zde potká s osobami, se kterými by se jinak nikdy nesetkal.

Hodil jsem si batoh na záda a vyrazil. U skály jsem se ještě naposledy otočil a pohleděl zpět při vzpomínce na domov, který již zřejmě nikdy neuvidím. V duchu jsem se s ním rozloučil a po kamenité pěšině vyrazil do neznáma.

Pěšina mne chvíli vedla mezi stromy z kopce, aby pak ostře zabořila vpravo a zamířila prudce vzhůru. Pochopil jsem, proč to někdo tady vzdal. Byl jsem však zvyklý na podobné cesty z hor. Pomalu jsem stoupal mezi keři, abych se po hodině chůze ocitl na rovině, kde mne pěšina vedla hustým porostem kamsi na východ. Slunce stálo vysoko přímo nade mnou a prodíralo se větvovím stromů. V tom se proti mně objevil muž.

„Je to dál neprůchozí, můžete se také vrátit,“ oznamoval mi hned, jak se ke mně přiblížil.

„Ještě to zkusím,“ řekl jsem.

„Jak myslíte, jen jsem vám chtěl ušetřit cestu. Hodně štěstí!“

„Děkuji. I vám,“ popřál jsem mu a pokračoval dál.

Po několika stoupáních a opětovných klesáních vyšla pěšina na rozlehlou louku. Vydal jsem se po vyšlapané trávě, abych se pomalu, ale jistě blížil k zdánlivě neprostupné hranici louky, kterou tvořili prorostlé šípkové keře s ostružiním a maliním. Zde se mi pěšina ztratila v podupané trávě po těch, kteří šli přede mnou a nevěděli, jak dál. Bezvýsledně jsem procházel kolem keřů, nejdříve tam a pak zase zpět a hledal místo, kudy by pěšina mohla pokračovat. Zdálo se mi to divné, a proto jsem si na chvíli sedl do trávy a pozoroval okolí. Z ničeho nic se ze zdánlivě neprostupného místa vynořila ženská postava. Vstal jsem a zamířil k ní. Jak mne uviděla, zastavila se a čekala, až k ní dojdu. Když jsem byl blíž, viděl jsem, že má zkrvavenou tvář, podrápané ruce a místy natržené kalhoty.

„Vypadám hrozně, že?“ pronesla, když viděla můj překvapený výraz. „Chtěla jsem projít, ale nešlo to,“ pokračovala. „Je to stále hustší a hustší.“ Pokud tam někdy vedla cesta, už tam nevede. A tady,“ ukázala na louku, „tady jsem už všude hledala a nic.“

„Někudy to ale musí vést dál,“ řekl jsem, neboť jsem byl o tom naprosto přesvědčen.

„Možná pro vás ta cesta tady někde je. Já už dál nemohu.“

„Pro každého je tady ta cesta. Zůstaňte se mnou, odpočinete si a najdeme ji společně.“

Podívala se na mne a zamyslela se. Pak zavrtěla hlavou. „Ne, nejste můj typ. To by nikam nevedlo. Půjdu raději zpátky. Třeba jsem někde přehlédla nějakou odbočku.“

Pousmál jsem se. „Jak myslíte. Šťastnou cestu! Ať vás vede vaše srdce!“

„Děkuji, no spíš rozum. Také se mějte!“ dodala a vydala se zpět.

Jakmile se mi ztratila z očí, uvažoval jsem o tom, co říkala. Možná, že louka a v ní vyšlapaná pěšina byly pouze snadným lákadlem, možná, že cesta vskutku nevedla na louku, ale pokračovala jinudy. Rozhodl jsem se tedy vrátit na kraj louky a hledat tam. Uviděl jsem to místo hned, jakmile jsem spatřil okraj lesa. Ano, pěšina vyšla na louku, aby z ní během pár metrů odbočila vpravo zpět do lesa. ‚Zajímalo by mne, zda ji ta žena také našla,‘ zauvažoval jsem a v duchu poděkoval svým andělům za znamení. Nalezení cesty mne rozveselilo a s dobrou náladou jsem pokračoval dál.

Pěšina vedla přes louky i lesy nahoru i dolů dál směrem na východ. Párkrát jsem se zastavil, něco pojedl, napil se a opět s veselou myslí postupoval vpřed. Jen mne trochu zaráželo a snad i mrzelo, že nikoho jiného nevidím, že mne nikdo nedochází či já že jsem nikoho nedohonil. Ale byl jsem zvyklý chodit sám na výlety.

Zrovna když pěšina vystoupala na vrchol vyšší hory, aby se pak vinula v porostu kleče po jejím hřebenu, spatřil jsem v dálce dvě postavy. Poznal jsem je, ano, byli to on a ona, kteří jako první zabočili na pěšinu tam dole u skály, když jsem pozoroval ostatní. ‚Dohoním je,‘ napadlo mne, ‚můžeme jít dál společně.‘ Nasadil jsem rychlejší tempo, ale k mému údivu jsem zjistil, že jdou proti mně. ‚I oni?‘

Netrvalo dlouho a potkali jsme se.

„Ahoj,“  zvolal jsem, „proč se vracíte? Cesta dál nevede?“

„Ahoj,“ odpověděli mi a muž pokračoval: „Pěšina vede dál, ale slunce pomalu zapadá a za chvíli nebude vidět na cestu. Mysleli jsme, že někam dojdeme, kde si budeme moci odpočinout, že tady bude nějaká restaurace, ale nikde nic. V lese nechceme nocovat.“

„Jo, to nikdo neví, co ho na této cestě čeká,“ uvažoval jsem nahlas. „Tak pojďte se mnou. Mám nějakou plachtu, dáme si ji pod sebe, přečkáme noc a zítra určitě někam dojdeme.“

„Hele, to fakt ne!“ reagoval muž. „Protest je protest, ale nechceme se vrátit do pravěku. Ali, pojď.“

„To jo,“ pokýval jsem hlavou. „Tak ať se dostanete domů včas!“

„Díky,“ jsem ještě zaslechl odpověď, když kvapně opouštěli toto místo.

‚Tak a jsem tady sám,‘ uvědomil jsem. ‚Nu což, Danieli, tvoje cesta tady neskončí. Dnes tedy budeš nocovat v lese.‘

Slunce pomalu zapadalo za obzor a stíny se začaly prodlužovat. I les, kde bylo občas slyšet zpěv ptáků, ztichl. Chodil jsem v mládí na čundry, ale nikdy jsem nebyl v lese přes noc sám. Byl to tísnivý pocit, který na mne dolehl a já přidal do kroku. Potřeboval jsem najít nějaké vhodné místo na přespání. Cesta vedla stále po vrcholu mezi vysokou klečí, jejíž neprostupnost mi nedávala možnost najít příhodné místo, kde bych se cítil bezpečně. A najednou jsem cosi zaslechl. Jakýsi zvuk, pak zvuky… zvíře? Co je to za zvíře? Stísněnost, úzkost a obavy na mne dolehly. Již nebylo skoro vidět na cestu, přesto jsem spatřil před sebou ty siluety. Ztuhnul jsem a pocítil, že tady má cesta nejspíš skončí. Přímo proti mně se zastavil vlk následován medvědem. Byl jsem ochromen. ‚Zde, v tomto kraji ukončím svoji životní pouť a mé tělo se stane potravou divoké zvěři,‘ probíhaly myšlenky mojí hlavou. Padnul jsem na kolena a začal v duchu pronášet poslední modlitbu, ‚Pane, prosím, pomoz mi v této chvíli.‘ Obě zvířata se přiblížila. Ulehl jsem na zem a čekal na osudnou ránu. Nejdříve jsem ucítil čumák vlka, jak mne očichával a slabě vrčel, pak se přiblížilo mručení medvěda a jeho strkání do mého těla. Vzpomněl jsem si, že někde říkali, že když člověk dělá při setkání s medvědem mrtvého, že medvěd o něho ztratí zájem, nebyl jsem ale jistý, zda to platí i u vlka. Zdálo se mi to nekonečné čekání na smrt, ale nic nepřicházelo. Náhle jsem ucítil, jak si obě zvířata ke mně lehla, každé z jedné strany a já pocítil příval teplé přátelské energie. Pak jsem usnul.

Probudil mne ranní studený vítr a já se nevědomky přitiskl víc do teplého medvědího kožichu. Medvěd se pohnul a mně došlo, že to není peřina, ale živé zvíře. Byl to však zvláštní pocit. Přestal jsem mít strach a v duchu byl smířený s tím, co přijde. Medvěd vstal a otřepal se, stejně jako vlk. Pochopil jsem, že tady nemá cenu dělat mrtvého a také jsem se posadil. Byl to vlk, co ke mně přistoupil a olízl mi tvář – jako by mne chtěl umýt a probudit do nového dne. Natáhl jsem k němu svoji ruku a pohladil ho. Sklonil hlavu a pohlazení přijal. Stejně tak jsem natáhl ruku k medvědovi, a i on se nechal pohladit. „Děkuji vám,“ řekl jsem se slzami v očích. Na to se oba otočili a vydali se pěšinou směrem, odkud jsem přišel. Na konci se ještě jednou ohlédli. Zamával jsem jim. Když zmizeli, zavál opět studený vítr a já si uvědomil, jaká je zima. ‚Muselo se řádně ochladit,‘ napadlo mne. ‚A oni mne v noci hřáli. Andělé či elfové mi je poslali, abych nebyl v noci sám.‘ „Děkuji vám, děkuji vám,“ volal jsem do nebe.

Vytáhl jsem z batohu ještě jednu tenkou, ale větru odolnou bundu, oblékl si ji a vyrazil. „Nejsi sám na této cestě, Danieli,“ řekl jsem sám sobě nahlas. „Síly Světla jsou s tebou. Jdeš správným směrem! Tak pojď!“

Celý den jsem se nechal vést. Pěšina byla zřetelná, z hor sešla do údolí, překračovala potoky, šla po loukách, procházela lesy. Krajina se měnila, ale nikde ani živáčka, žádné stavení, žádné obydlí, občas jsem zahlédl srnku či zajíce, na obloze zakroužil pták. Postupně jsem odjídal jídlo, které jsem měl v batohu, vodu si vždy raději pokaždé doplňoval u lesních potůčků.

Bylo pozdní odpoledne, když jsem vyšel na paseku. Pěšina se vinula napříč mezi pařezy stromů a uprostřed jsem uviděl stál podivného muže. Na sobě měl dlouhý plášť, v ruce hůl a vousy mu splývaly až skoro k zemi. Vidět jej ve filmu, řekl bych čaroděj.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem, když jsem k němu došel a chtěl pokračovat v cestě.

„Dál cesta nevede, vrať se zpět,“ odpověděl mi bez pozdravu, zastoupil cestu a pokynul holí, abych se vrátil.

„Jak to, že cesta nevede dál,“ namítl jsem, „vždyť přece za vámi pokračuje.“

Zvláštně se na mne zadíval. „Tam v lese ale končí. Jdeš špatným směrem, chlapče. Vrať se, dokud je čas. – No, tak běž už přece,“ pobízel mne.    

„Nemohu se vrátit,“ řekl jsem rozhodně. „Ať cesta vede, kam vede, musím jít dál. A chci vás požádat, abyste mi uhnul z cesty, abych mohl projít.“ Po těch slovech, jako bych cítil vlnu nepřátelské energie, která od muže vyšlehla ke mně. Ale zároveň jsem cítil, že mne ta vlna obešla a rozplynula se kdesi v prostoru.

„Hmm,“ zabručel muž. „Jak myslíš. Když nechceš dát na mou radu, budeš mít, co sis zvolil.“ Pak poodstoupil stranou, abych mohl projít.

„Děkuji,“ odvětil jsem chladně a snažil se rychle protáhnout kolem jeho postavy. Už, už jsem byl za ním a zdálo se, že mohu pokračovat ve své cestě, když v tom se zablesklo a já za doprovodu ohlušujícího hřmění padl na zem, jako bych čímsi zasažen.

Když jsem se probral, byla noc a já se třásl zimou. Byl jsem tak otřesen, že pokus o to vstát, se mi nezdařil a já opět klesl na zem. ‚Nedá se nic dělat, musím počkat do rána,‘ došlo mi. Schoulil jsem se do klubíčka a po chvíli se mi podařilo usnout.

Byla to ranní rosa, co mi osvěžila tvář a probouzející se den mne rychle vrátil do reality. V ranním šeru jsem si chtěl vzít z batohu kousek čokolády, kterou jsem si schovával na horší časy a v tom jsem si uvědomil, že ho nemám na zádech. Hledal jsem tedy kolem sebe a nic. ‚Tak takhle je to,‘ povzdechl jsem si. ‚Nejen, že jsem byl omráčen, a ještě mi ten chlápek vzal baťoh se všemi věcmi a jídlem. Medvěd s vlkem byli na mne věru laskaví, nejen, že mi nic nesežrali, ale nesežrali ani mne. Zatímco tenhle člověk, byl-li to člověk…‘

Těžko jsem se smiřoval s touhle ztrátou. ‚Je ale potřeba jít dál,‘ cosi mi říkalo. ‚Kdo ví, třeba najdeš cestou něco k nasycení, třeba máš jít dál bez zátěže, abys tam, kam míříš, nepřinášel nic z toho, co je spojeno s tvojí minulostí. Jdeš do neznáma, ale přitom doufáš, věříš, že tě tahle cesta dovede do zaslíbené země. Hledáš přece Zemi zaslíbenou. Zemi hojnosti, Lásky, radosti, klidu a pokoje, kde ničeho není potřeba.‘

Postavil jsem se pořádně na nohy, protáhl se a vykročil vpřed vstříc novému dni.

Jak jsem tušil, cesta v lese nekončila, ale vedla dál podobně tak, jako předchozí den. Nebýt toho, že jsem se stále potýkal s pocitem, že mi něco chybí, bylo to příjemné putování. ‚Jistě to dobře dopadne,‘ ujišťoval jsem se. ‚Vždyť jednodenní či dvoudenní půst také není k zahození.‘ Vodu jsem nabíral ze zurčivých potůčků, a i lecjakou bylinku jsem na louce našel a sežvýkal, takže když odpoledne vyšlo slunce, usadila se mi v srdci i na tváři radost a s veselou myslí jsem šlapal dál.

Jakmile se přiblížil večer, bylo zapotřebí najít nějaké místo na přespání. Procházel jsem právě zeleným údolím a vyhlížel, zda mezi stromy nenajdu příhodné místo. Nic mi ale nebylo dost vhod a já náhle zjistil, že je tma. Měsíc nesvítil, pěšina se ztratila a já pochopil, že musím zastavit. Nedalo se nic dělat, rozhodl jsem se tedy ulehnout na místě, kde jsem byl. Vtom jsem před sebou spatřil slabý záblesk světla. Postoupil jsem blíž a jako bych se ocitl v nějaké pohádce. Zvláštní záře osvětlovala mechovou mýtinu, na které stála, celá průzračná v jemně modré barvě, nádherná víla a kynula mi, abych šel k ní. Pomaličku jsem k ní kráčel a cítil, jak uchopila moji ruku a dovedla mne na skrytý palouček na okraji mýtiny. Pak mi zamávala a rozplynula se. Světlo se pomalu vytrácelo a já ulehl. Ještě jsem pomyslel na vílu, abych ji poděkoval a usnul jsem.

Když jsem ráno vstal, spatřil jsem kolem sebe plno borůvčí, ale bez plodů. Plný radosti z nočního vidění jsem, jen tak, vyslovil nahlas přání: „Matko Země, prosím, nebyly by zde k jídlu nějaké borůvky? Ukaž mi je.“ Přitom jsem jemně uchopil do ruky nejbližší keříček. S mojí prosbou a dotekem se probudila příroda, borůvčí kolem rozkvetlo a objevily se na něm plody, jež před mýma očima uzrály a nyní čekaly, až je utrhnu. „Děkuji, Matko Země, děkuji!“ volal jsem radostně a trhal a trhal. Borůvky mi zbarvily ruce i pusu do modra a nasytily mne. Před odchodem jsem je pohladil a cítil jejich lehké chvění.

Cesta mi pěkně ubíhala, avšak opět se mi při ní vkrádala do mysli otázka: ‚Co to je za krajinu, kudy procházím? Nikde žádné osady, žádná stavení, města. Kde to jsem?‘ Nádherné scenérie přírody se střídaly, ale chyběl mi tady člověk, zvláště pak žena. Vzpomněl jsem si na vílu. Čím déle jsem šel osamocen, tím více mi chyběla přítomnost ženy, její vůně, její dotek, její polibek, její blízkost. Ano, parťák na cestě by byl také fajn, ale ta možnost přivinout si její tělo, dotknout se ho, byla pro mne ničím nenahraditelná.

Slunce stálo vysoko na obloze, pěšina vyšla z lesa a přede mnou se objevil kraj luk, polí a rybníků. Cesta byla najednou široká a pohodlná a za chvíli mne dovedla do jabloňové aleje s uzrálými plody. ‚Matka Země je opět štědrá.‘ došlo mi. S vděčností jsem trhal jablka, a přitom cítil ten vnitřní pocit, že mám všeho dostatek a že nemusím mít strach z hladu či nedostatku. Místo toho jsem si začal uvědomovat důvěru v Matku Zemi, v mé průvodce, ve Stvořitele. Nasytil jsem se, utrhl si dvě jablka do kapsy a nechal se vést dál.

Přicházel večer a krajina začala měnit svoji tvář. Pole zmizela a pěšina se začala zvedat mezi holými skalisky. Soumrak však nedovoloval dohlédnout vpřed, kde se snad týčil vrchol. Žádné světélko, které by mi, jako v minulém večeru, ukázalo místo pro přenocování se neobjevovalo. Stoupal jsem tedy opatrně a pomalu a doufal, že mi jsou vyšší síly stále nakloněny. Nebylo to však tentokrát patrné, neboť padla tma a mé oči jí jen stěží přivykaly. Naštěstí skála byla po obou stranách cesty neprostupná, a tedy nedovolovala nikam uhnout. Vtom se na obloze objevil měsíc a zazářily hvězdy. Zastavil jsem a pozoroval ten nádherný nebeský úkaz. Poděkoval v duchu za toto světlo, neboť cesta se rázem stala zřetelná a s ní i úsek, kdy se pěšina ostře zvedala a bylo nezbytné pečlivě hledat výstupky ve skále, abych mohl vystoupat na vrchol. A vskutku, po asi půlhodinovém náročném výstupu jsem zahlédl konec skály.

Vydrápal jsem se nahoru a stanul na otevřené plošině. Posadil se na zem, odpočíval a pozoroval hvězdy. Ano, tady dnes přespím, usoudil jsem a začal vyhlížet příhodné místo. Přitom jsem zahlédl, že zpoza stromů přede mnou probleskuje slabý paprsek. ‚Že by opět nějaká víla?‘ napadlo mne, a vydal se tím směrem. Terén se mírně svažoval, cesta však byla volná. Šel jsem stále za paprskem, ale chvíli to trvalo, než jsem došel ke stromům, které ho stínily. Prošel jsem mezi nimi a najednou se přede mnou vynořil malý domek, jehož okny vycházela do okolí intenzivní záře. Na jednu stranu jsem se zaradoval, na druhou stranu jsem pocítil vnitřní obavu z toho, kdo v domku bydlí. Popošel jsem blíž a opatrně nahlédl oknem dovnitř. Spatřil jednu rozlehlou a pěkně zařízenou světnici, nikoho však uvnitř vidět nebylo. Přešel jsem se tedy ke vchodu a zaťukal. Dveře se sami otevřely. ‚Co to je za kouzla?‘ proběhlo mi hlavou. Vešel jsem nesměle dovnitř a pozdravil. Nikdo mi neodpověděl, pouze jsem zaslechl slabé zacinkání. Dveře se opět samy zavřely a já se začal rozhlížet po místnosti. Po pravé straně byla připravená postel a u ní umyvadlo s mýdlem, kartáčkem na zuby a pastou. Vlevo pak byl stůl, na něm obložený talíř se sýry a zeleninou a ošatka s chlebem. Za stolem byla v rohu místnosti kamna, na kterých se vařila konvice s vodou. Nemohl jsem tomu všemu uvěřit a musel se několikrát štípnout, abych se ujistil, že se mi to nezdá. Nezdálo. Poklekl jsem a děkoval Bohu, andělům i elfům za přízeň, neboť jsem si nedokázal toto vše, co se odehrávalo, jinak vysvětlit. Ocitl jsem v kouzelné zemi. 

Vstal jsem, sundal si bundu, pořádně se umyl, udělal si čaj, který jsem našel ve skříňce vedle kamen a pustil se do jídla. Po jídle jsem chtěl nádobí umýt, ale vše se najednou ztratilo. ‚To snad není možné,‘ nestačil jsem se divit. V zadní části místnosti jsem objevil dveře, vedoucí do přístavku, kde byl záchod. Byly to pro mne zázraky. Převlékl jsem se do připraveného pyžama, pomodlil se a usnul.  

Když jsem se ráno probudil, na stole již byla připravena snídaně a k mému překvapení špinavé oblečení, které jsem si večer svlékl, leželo připravené na stolku u postele zářivě čisté a voňavé. Pomalu jsem si zvykal na kouzla, ale přece jen toto bylo už na mne moc. Mnohokrát ještě slyšely stěny domku moje děkování a já doufal, že je moji neviditelní průvodci slyší. Byl jsem u vytržení z událostí, které jsem prožíval a dary domku ve mne posílily ujištění, že jde-li člověk s Božím požehnáním ke Světlu, nemusí sebou nésti nic, než čisté srdce a Světlo v duši. Vše ostatní dostává v hojnosti. S tímto vědomím jsem se po snídani rozloučil a vyšel před domek, abych pokračoval ve své pouti.

Nedošel jsem však daleko, neboť cesta končila neprostupným porostem, který se táhl napříč cesty v celé své délce zprava doleva, kdy ani na jedné, ani na druhé straně, nebylo možné dohlédnout, kde končí. Po chvíli váhání jsem se rozhodl vydat vlevo. Šel jsem podél porostu a čas od času zkoušel, zda by se jím nedalo projít, ale vždy bez úspěchu. Přibližně tak po deseti minutách chůze se porost náhle prudce lomil vlevo o 90 stupňů. Pokračoval jsem v jeho sledování a ke svému překvapení jsem se najednou ocitl na místě, kde jsem se včerejšího večera vydrápal na vrchol plošiny. Mohl jsem se tedy buď vydat dolů nebo dál sledovat porost, který pokračoval za průchodem na pěšinu, kterou jsem včera přišel. Začal jsem tušit, že porost zřejmě bude tvořit bariéru kolem domku, a tak jsem se vydal dál. Vskutku, porost se opět za nějaký čas lámal vlevo a po dalším levotočivém lomení jsem došel na místo, ze kterého jsem vyšel. ‚To není možné!‘ přesvědčoval jsem opakovaně sám sebe, ale poté, co jsem bariéru obešel třikrát dokola, jsem si připustil, že cesta dál nevede. Byl jsem z toho zmatený a vrátil se do domku, kde bylo na stole připravené ovoce na občerstvení. „Znamená to, že zde mám zůstat?“ zeptal jsem se nahlas. Moje otázka zůstala bez zvukové odpovědi, za to mnou prošel zvláštní energetický pocit, který jsem vnímal jako souhlas. „Proč? Jsem snad u cíle své cesty? Mám se usadit zde, v tomto domku?“ mluvil jsem nahlas. Odpověď jsem nedostal.

Bylo mi zvláštně. Vydal jsem se, pravda, na cestu do neznáma, ale že skončím kdesi na vrcholu skaliska v domku obehnaném neprostupnou ohradou mne přece jen zneklidňovalo. ‚Nedá se ale v tuto chvíli nic dělat,‘ připustil jsem. ‚Nakonec to vypadá, že se tady nebudu mít vůbec špatně,‘ usoudil jsem.

Vyšel jsem z domku a jal se pečlivěji zkoumat okolí. Za domkem jsem objevil zeleninovou zahradu, kde rostly papriky, rajčata, okurky, mrkev, brambory a všemožná další zelenina. Zaradoval jsem se, neboť jsem uvažoval, že bych si mohl něco uvařit. V pravém rohu plošiny jsem pak objevil ovocné stromy, jabloně, hrušně, třešně, meruňky, broskve i švestky. Vše zrálo na stromech najednou a stačilo jen trhat a ochutnávat. V různých místech jsem pak objevoval další a další stromy nebo keře, které mi nabízely svoje plody. Byla to vlastně taková živá, stálá a stále čerstvá zásobárna. Vedle užitných rostlin jsem na mnoha místech také nacházel různé bylinky a i květiny do vázy. Motýli přelétali z květu na květ, objevili malí ptáčkové, kteří přilétali a zobali mi z ruky. Byl jsem v úžasu nad těmito zázraky a radoval jsem se, přesto jsem cítil v hloubi duše, že mne to táhne dál. Cesta však byla zavřená. Přijal jsem tedy svůj úděl s vděčností a za pár dní se v domku cítil jako doma. Zázraky se staly všedností a veškeré mé pokusy, jak projít bariérou, ztroskotaly.

Ten večer byla opět jasná obloha a slunce zapadalo za skalnatou horu, když mne napadlo, zda by se nedalo z nějakého stromu alespoň přehlédnout přes bariéru porostu a zjistit, co je za ním. Hned mi do oka padla rozložitá jabloň, která stála nedaleko a její horní větve bariéru převyšovaly. Nejsem žádný stromolezec ani milovník výšek, přesto se mi podařilo vyšplhat do horní koruny a spatřit krajinu za bariérou. Rozkládalo se tam veliké zelené údolí a k mému překvapení jsem rozeznával malá stavení, která se postupně rozsvěcovala. Když slunce zapadlo úplně, údolím se táhla spleť malých světélek. ‚Tam je život, tam jsou lidé,‘ pomyslel jsem si a zaradoval se. Ovšem jen na chvíli, neboť jsem si uvědomil, že pro ne tam dolů nevede odtud žádná cesta. Dlouho do noci jsem pozoroval údolí a se steskem v duši šel spát. ‚Pane,‘ modlil jsem se ten večer, ‚děkuji ti za všechny dary, za hojnost, které se mi dostává, avšak chybí mi zde spřízněná duše, někdo, s kým bych si mohl popovídat nebo alespoň potěšit. Dopřej mi, prosím, někoho, kdo se tady objeví a bude mi dělat společnost.‘

Zvláštní chvění země mne probudilo druhý den ráno a já poslouchal, co se to děje. Otřesy byly chvílemi intenzivnější a pak zase se vzdalovaly. Rychle jsem vstal, otevřel dveře domku a rozhlížel se po okolí. A pak jsem ho spatřil. Byl nádherný, bílý a vypadal ušlechtile. Kůň. Kdyby měl na hlavě roh, tak nějak bych si představoval jednorožce. Vypadalo to, že mne také zavětřil a zamířil bez váhání ke mně. Stanul přede mnou a pohodil hlavou, jako na pozdrav. „Vítej, příteli,“ řekl jsem. „Jsi nádherný! Nevím, jak se jmenuješ, ale budu ti říkat Šemík,“ napadlo mne hned. Kůň zařehtal a mne blesklo hlavou, že se mu jménu líbí. Popošel jsem k němu blíž a hladil ho. Vypadalo to, že jsme se skamarádili.

Šemík neměl problém se pást, sám si trhal jablka ze stromu a pít chodil do nedalekého jezírka. Po dvou dnech se mi i sám nabídl, abych se na něm zkusil svézt. Byl to pro mne úžasný pocit sedět na koni. Hned jsem měl i lepší výhled přes bariéru. Denně jsme spolu objížděli domek, ale oba jsme cítili, že bychom chtěli jet dál, tam dolů do údolí.

Každou noc před spaním jsem se chodil dívat na světla v údolí a začal pociťovat samotu. Měl jsem vše, nyní i přítele, ale opět se ve mne probudila touha po ženě, po objetí, políbení, milování. ‚Mít tak možnost se opět dotknout hebkého ženského těla,‘ snil jsem. ‚Kolik je to již dnů, co jsem tady, v podstatě uzavřen o samotě, ačkoli toužím po společenství, co toužím dojít dál až do Země zaslíbené, do země Lásky a radosti, kde žijí lidé v klidu, pokoji, harmonii a vzájemné sounáležitosti. Začaly mi v noci přicházet na mysl různé vize a představy a já se probouzel smutný ze své samoty. „Ó, Stvořiteli, andělé, přátelé elfové, proč? Proč jsem tady sám? Proč nemohu pokračovat v cestě? Co mám udělat proto, abych tady měl ženu, když nemohu jít dál? Nebo se mám vydat zpět? Mám se úplně vrátit a vydal se směrem do pekla? Copak má cesta končí tady? V osamění?“ volal jsem.

Následující večer jsem seděl u stolu a zrovna si naléval polévku, když jsem zaslechl klepání na dveře. ‚Nezdálo se mi to?‘ pomyslel jsem si, když tu se klepání ozvalo znovu. Vzpomněl jsem si na sebe, jak jsem poprvé stál přede dveřmi.

„Dále!“ zvolal jsem.

Klika se pohnula a dveře se otevřely. Ve dveřích se objevila štíhlá dívčí postava s dlouhými hnědými vlasy. Na sobě měla dlouhý kabát, který vypadal, že už něco pamatuje a na zádech malý baťůžek.  

„Dobrý večer, pojď dál,“ pobídl jsem ji, „dáš si polévku?“

„Dobrý večer,“ odpověděla sametovým hlasem a mně se přitom rozbušilo srdce. „Děkuju, ráda. Už dva dny jsem toho moc k jídlu neměla.“

Po těch slovech se najednou objevil na stole druhý talíř a příbor. Viděl jsem, že ji to zarazilo. „Ničeho se neboj, toto je tady běžné, za chvíli si zvykneš. – Tamhle je možnost se umýt a tamhle si můžeš dát věci,“ ukázal jsem jí.

Za chvíli přišla ke stolu a posadila se. Nyní jsem měl možnost si ji prohlédnout zblízka. Něžná tvář, hezké rty a hnědé oči. Kdyby mohla pozorovat moji auru, zcela jistě by viděla, že jsem se do ní na první pohled zamiloval.

„Daniel,“ představil jsem se.

„Klára.“

„Ať nám to nevystydne, dobrou chuť,“ pobídl jsem jí.

„Dobrou chuť,“ řekla a usmála se.

Pustili jsme se oba do jídla. Nechal jsem ji pomalu přivyknout na atmosféru v domku. Po polévce se na stole objevil chléb a obložená mísa. Nevěřícně kroutila hlavou, ale s chutí si brala vše, co nám bylo dopřáno. Po jídle jsme si přesedli do malých křesílek u kamen a já začal vyprávět svůj příběh o cestě a příchodu do domku. I ona mi pak vyprávěla, jak se vydala hledat svobodu, jak prošla pěšinou místa, kterými jsem procházel i já. Podobné zážitky nás začaly spojovat a já cítil, že se uvolňuje.

„Jsem rád, že jsi tady, Kláro,“ řekl jsem najednou a chytil ji za ruku. „Nevím, zda a kdy se cesta vpřed jednou otevře, ale věř mi, že ve dvou tu bude veseleji. Pokud zde tedy zůstaneš.“

Podívali jsme si do očí. Byla o dost mladší než já. Nechávala mne chvíli v napětí, než odpověděla: „Nechci se vrátit, Danieli. Šla jsem za hvězdou, která mi svítila na cestu a dovedla mne až sem. Mělo to tak být, abychom se zde potkali. Ale také vím, že zde nechci zůstat natrvalo. Cítím z tebe, že bys byl rád, abych zde zůstala, abych tě možná i milovala. Ale zároveň víš, že nejen věkový rozdíl mezi námi toto tvoje přání může unést do větru a pak bychom se tady oba vedle sebe jen trápili.  Být s tebou tady je velmi příjemné. A možná, že se nám i společně otevře cesta dál. Kdo ví… Zůstanu s tebou. A budu s tebou spát, budeš-li chtít, jen milovat tě nebudu. Pochop to, prosím.“

Celou tu dobu jsem ji napjatě poslouchal a čekal, co řekne. Byl jsem připraven na její odmítnutí, a ačkoli tomu tak nebylo, sevřelo se mi srdce. Nevím proč, ale připomnělo mi to odmítnutí u jiných žen, které jsem poznal v životě, kdy mne to pokaždé bolelo víc, než jistě bylo nutné. Nikdy jsem nechápal, proč je tomu tak. Sklopil jsem hlavu a řekl: „Rozumím ti.“

Vycítila moje zdánlivě nepatrné zklamání. „Danieli,“ řekla jemně a pohladila mne po tváři. „Ale já s tebou budu spát, budeme se milovat, budeme spolu trávit dny, i noci. Vždyť to jsi přece chtěl ze všeho nejvíc, nebo se mýlím?“

„Jak to víš?“

„Zdálo se mi o našem setkání již několik nocí za sebou. Měl by ses přece radovat. Láska nemusí být vždy jen vážná a zavazující. Náš Stvořitel dává Lásku všem bez rozdílu. To, že tě nebudu milovat, přece neznamená, že nemůžeme společně zažívat jeho Lásku v tom, co budeme spolu dělat.“

Podíval jsem se jí do očí. „Tohle bych měl nejspíš říkat já tobě, že?“ poznamenal jsem.

Rozesmála se. „Máš velikou moudrost, Danielku, máš spojení se synem Stvořitele, máš Jeho obrovskou důvěru, můžeš lidem přinášet tolik Světla a každý by se měl těšit z tvé přítomnosti. – Někdy však nepředvídatelně podléháš svému vnitřnímu stínu, své vnitřní bolesti a zraněním, která ti brání se odpoutat od temnoty. Nezapomeň však, že putujeme do Země zaslíbené. A to nám dává naději, že tam se zbavíme zátěže, kterou si neseme. Pokud nám bylo dáno se tady spolu potkat, bylo to nejspíš proto, že sami bychom tam nedošli. Sám jsi říkal, že tvoji průvodci vyslyšeli tvoji prosbu a poslali ti Šemíka. Teď jsem tady já, no není to skvělé!“

Chytil jsem ji do náruče a začal líbat. Ten večer jsme se milovali tak, jako by to bylo pro každého z nás poprvé, z počátku opatrně až nesměle, abychom na konci byli zaplaveni maximální extází vášně, radosti, procitnutí, naplnění i orgasmického spojení s vesmírem.

Když jsme se ráno probudili, ptáci nádherně zpívali za oknem a já opět pocítil nesmírnou vděčnost Stvořiteli. I Klára vypadala spokojeně.  Po snídani jsem jí ukázal celé hospodářství a seznámil s Šemíkem. Ihned si ho zamilovala a vypadalo to, že on ji také. Další dny jsme pak trávili společnými aktivitami, ať již nějakou prací nebo hrou, vařením, jízdou na Šemíkovi či milováním. Večery jsme pak trávili na jabloni, hleděli na osadu v údolí a přemítali, jací obyvatelé tam žijí a co tam asi dělají.

Čas od času jsme i zkoušeli najít skulinu v bariéře porostu, ale pokaždé jsme toho odření a vysílení nechali. Zkoušeli jsme i keře prořezávat, ale místo jedné uřezané větve vyrostlo hned několik dalších. Prosili jsme naše průvodce i Matku Zemi o pomoc, ale vypadalo to, že tentokrát naše prosby nejsou vyslyšeny.

Dny ubíhaly a náš neklid se zvyšoval. Ne, že by žití v domku nebylo příjemné, ale oba jsme věděli, že zde nechceme zůstat. „Měli bychom to nejspíš přijmout jako dar, to že tady můžeme být,“ poznamenal jsem jedno odpoledne, „a poděkovat za to. To je vlastně to, co mi vůbec nejde.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se Klára.

„Tak, vždycky jsem měl nějakou představu, nějaký cíl, za kterým jsem směřoval nebo jak jsem chtěl, aby to bylo. A ono to nešlo uskutečnit. Jako by to někdo blokoval. Pokaždé se stalo něco jinak. A mne to vždy naprosto vykolejilo. Byl jsem naštvaný, smutný, mrzutý, nešťastný. Místo toho, abych byl vděčný za to, čeho se mi dostalo, nebo nedostalo. Třeba to je zase tenhle případ. Chceme do Země zaslíbené a možná už tohle je pro nás zaslíbená země, jakou jsme si ji představovali. Máme co jíst, co pít, máme zábavu, já mám krásnou dívku na milování, žádné starosti, žádní otravní lidé, tak… A přitom jsem zase nespokojený, místo toho, abych blahořečil Stvořiteli, že mi dal všechno, co jsem si přál. Nemáš to podobně?“

Klára se zamyslela a pokývala hlavou. „Danielku, víš ty, že máš pravdu. Pravda je, že jsem chtěla mít chaloupku, zahrádku, koně, rybníček, spoustu ovoce, žádné lidi široko daleko a v podstatě jsem si říkala, že starší partner by byl fajn, protože ti mladí kluci jsou k ničemu. Hele, ty máš pravdu. Proč mi vlastně hledáme cestu dál, když jsme už našli naší zaslíbenou zemi? – No jo, děkujeme Stvořiteli, vždyť Ty jsi nám to všechno dal! Toto je naše Země zaslíbená! Děkujeme!“ volala a já volal s ní.

Nevím, zda to byl ten náš křik nebo něčí pokyn, co přivolal Šemíka, který k nám přiběhl, řehtal a hlavou nám ukazoval, abychom si nasedli. Brali jsme to jako odměnu a vyhoupli se na jeho hřbet. Jenže pak přišlo něco, co nikdo z nás nečekal. Šemík se rozběhl směrem k bariéře, pár metrů od ní se mocně odrazil se a skočil. Pěvně jsme se drželi jeho hřívy a překvapeně čekali, co se stane. Šemík plavně přeskočil porost, a my čekali, že budeme padat volným pádem kamsi dolů do údolí. Místo toho doskočil na jakousi neviditelnou plochu, která se pozvolně svažovala a my, zaskočeni a vyděšeni, s ním po této ploše uháněli dolů do údolí. Netrvalo dlouho a Šemíkova kopyta se zaryla do hlíny a kůň se zastavil. Otočili jsme se a spatřili vysokou kolmou skalní stěnu, na jejímž vrcholku jsme zahlédli linii porostu.

„Šemíku, cos to udělal?“ zvolala Klára. „Vždyť my jsme si nic nevzali sebou.“

Šemík stál klidně a jako by se usmíval.

„Klárko,“ dovolil jsem si poznamenat, ačkoli jsem byl také stále v šoku, „tuhle lekci bychom už měli mít za sebou. Nejspíš to tak mělo být. Když jsme přijali, že se nám splnilo to, co jsme si představovali…  jdeme dál.“

Klára se zatvářila zadumaně a zároveň odhodlaně. Pak prohlásila: „Takže jdeme dál. Šemíku, vpřed!“ zavelela a my vyrazili směrem k osadě.    

Netrvalo dlouho a Šemík zastavil u první chalupy. Seskočili jsme z koně a zabouchali na vrata. Nikdo nám neotevíral. Vzal jsem tedy za kliku. Dveře nebyly zamčené, a tak se otevřely. Vešli jsme dovnitř a volali, zda je někdo doma. Nikdo neodpovídal a my pomalu prošli celým domem. Všude bylo uklizeno a čisto, ale nikde nikdo. Vyšli jsme ven a rozhlíželi se kolem. Postupně jsme prošli dům od domu celou osadu a nezahlédli ani živáčka. Celá osada byla prázdná.

„Ale co ta světélka, která jsme viděli?“ ptala se Klára.

„Nevím, Klárko, ale tady to vypadá, že tu nikdo nebydlí. Divné, že?“

Klára pokývala hlavou. Rozhodovali jsme se, co dál. Zda zůstat na noc v některém z domů nebo rovnou pokračovat v cestě. Vtom jsme spatřili člověka. Běžel po louce k jednomu z domů na okraji osady. Začali jsme na něho mávat a volat. Jakmile nás zaregistroval, zarazil se a nevěřícně na nás hleděl. Zamířili jsme k němu.

„Buď pozdravem, dobrý muži,“ řekl jsem, sotva jsme se k němu přiblížili, „prosím tě, řekni nám, kde jsou všichni obyvatelé této osady. Nemůžeme nikoho najít.“

„Copak vy to nevíte?“ zeptal se opatrně. „Jste přece andělé. A ti ví všechno.“

„Andělé?“ pobaveně řekla Klára. „My a andělé? Jak tě to jen napadlo? Já jsem Klára, toto je Daniel a náš přítel kůň se jmenuje Šemík. Jsme na cestě do zaslíbené země.“

„Ne, ne,“ zvolal muž. „Jste andělé! Já to vím. Poznávám vás. Máte kolem sebe zářící světlo, vy nejste obyčejní lidé!“

Podívali jsme se s Klárou na sebe. „Dobře tedy,“ začal jsem, „vidíš-li nás jako anděly, těší nás to, ale proč tady nikdo není, nemáme vůbec tušení. Víš-li to ty, budeme rádi, když nám to řekneš.“

„Divná věc,“ poznamenal muž. „Všichni odešli asi půl rokem. Vydali se na jih, protože byli varováni, že vojsko zlých lidí a divných bytostí směřuje tímto směrem a ničí všechno, co se jim postaví do cesty. Na jihu by prý mělo být bezpečno.  Šel jsem s nimi, ale pak jsem měl sen, abych se vrátil zpátky. Že potkám anděly, kteří mi ukáží jinou cestu. A potkal jsem vás. – Jsem Petr,“ dodal na závěr.“

„Je to zvláštní, my jsme žili nějaký čas tamhle na té hoře,“ ukázal jsem na vrchol skály, odkud jsme přišli, „a vídali každý večer v této osadě malá světélka. Mysleli jsme si, že tu najdeme lidi, co zde žijí. Ale jsme rádi, že jsme tu potkali tebe, Petře. Nejspíš jsme se tady měli setkat. Pojď s námi hledat Zemi zaslíbenou. Snad leží kdesi na východě.“

„Zemi zaslíbenou? To zní věru lákavě. Každý by rád našel takovouto zemi. V každém případě, pokud míříte na východ, jdete přímo vstříc armádě ničitelů. Měli byste změnit směr.“

„Není to povzbuzující zpráva. Ale směr změnit nechceme. Bude potřeba najít způsob, jak projít tímto územím.“

Petr se na nás a na Šemíka dlouze zahleděl. „Nevím, možné to je. Pro anděly je možné všechno.“

„Stále nás mateš s těmi anděly. Věř nám, rozhodně si tak nepřipadáme,“ ozvala se Klára.

„Ale jste jimi! Vím to!“

„Dobře tedy. Přesto i my máme své průvodce a věříme, že nám ukáží cestu a provedou nás bezpečně nepřátelským územím.“

„Průvodci?“ podivil se Petr.

„Naši andělé, elfové, víly, a tak. Nikdy jsi o nich neslyšel?“

„Ale ano, je o nich mnoho pověstí a bájí.“

„No, a teď si představ, že to nejsou báje, ale že to byly skutečné příběhy. Kdybychom nezažili to, co jsme prožili na naší cestě až sem, tak bychom možná také pochybovali. Ale teď víme, že existují a že jsou s námi. Že nás vedou. Přidej se k nám,“ vybídl jsem ho.

„Poslechl jsem svůj sen a vrátil jsem se zpátky. Potkal anděly, kteří prý anděly nejsou… nevím, co pro mne osud ještě chystá, ale už nyní se na to těším,“ souhlasil Petr. Při těch slovech se zadíval na Kláru a já v tom pohledu spatřil, že se mu líbí a že bude rád v její přítomnosti. Pak jsem zachytil pohled Kláry a její úsměv vyjadřoval, že i ona to cítí. Přistoupila ke mně, objala mne a políbila. V ten okamžik se Petrova energie stáhla zpět k němu a my uslyšeli jeho povzdech. „Za chvíli bude večer, měli bychom si odpočinout a připravit se a cestu,“ řekl.

Usoudili jsme, že je to dobrý nápad a následovali Petra do jeho domu. Šemík dostal svoje místo ve stáji a my se usadili ve velké místnosti s pecí. Petr nechal v domě ve spíži nějaké konzervované zásoby, které se nyní velmi hodili. Také jsme našli mouku a sušené droždí a Petr nám ukázal, jak zadělat na prostý chléb. Zatopil v peci a ještě dřív, než se začalo smrákat, linula se stavením vůně čerstvého chleba. Chutně jsme pojedli a vyprávěli si o životě a cestě, po které jdeme. Když se setmělo, nedalo nám to a vyrazili jsme na náves a rozhlíželi se po světélkách. A pak jsme je spatřili. Nad každým stavením se vznášela jedna malá bytost s lucernou a osvětlovala ho. Nevěřili jsme svým očím, a i pro mne s Klárou, kteří jsme byli na kouzla zvyklí, to bylo úchvatné představení. Petr jen kroutil hlavou a dlouho do noci přemítal o tom, kde se tam tyto bytosti vzaly a proč. Nakonec jsme celou debatu uzavřeli tím, že už jsme přece jen unavení a zítra nás čeká dlouhá cesta, takže bude nejlepší jít na kutě. Dostali jsme s Markétou pokoj pro hosty a brzy usnuli.

Druhý den ráno při snídani jsme zvažovali, jak to uděláme se Šemíkem. Nakonec jsme dospěli k rozhodnutí, že Šemíkovi naložíme na hřbet deky, jídlo a vodu, abychom se dokázali postarat i sami o sebe a nespoléhali jen na naše průvodce. A bude-li někdo cestou z nás unavený, pak se může na Šemíkovi i kus cesty popovézt.

Zabalili jsme vše, co bylo potřeba. Petr se ještě jednou rozloučil se svojí chalupou a pak jsme vyrazili. Směrem na východ vedla z osady jediná cesta a my se po ní pustili dál.

Dva dny jsme putovali převážně rovinatou krajinou. Cestou jsme minuly několik opuštěných osad a opět neviděli ani živáčka. Sem tam nám přes cestu přeběhlo nějaké zvíře, ale zdálo se vyplašené, i ptáků bylo čím dál tím méně. Postupně jsme se střídali jízdou na Šemíkovi, i když nejvíce na něm seděla Klára. Snažili jsme se udržovat veselou náladu, jídla i vody jsme měli dostatek a pokaždé našli místo, kde přenocovat.

Třetího dne se však ráz krajiny začal měnit. Ve vzduchu začal být cítit kouř a my před sebou spatřili spálenou krajinu. Vyděšeně jsme jí procházeli a bedlivě pozorovali okolí, zda něco nebo někoho nespatříme. Ale bylo vidět, že zkáza zde již proběhla před mnoha dny. Působilo to však na nás otřesně a čím hlouběji jsme postupovali do tohoto kraje, tím pustější a ničivější jsme viděli následky čehosi, co se tudy prohnalo. Pak jsme spatřili zbytky nějaké vesnice… rozbořené a ohořelé domy, zničená úroda. Hluboká bolest a nesmírný soucit se nám dostal do srdcí a duší. Museli jsme zastavit.

„Tady je potřeba se pomodlit za lidské oběti,“ řekl jsem. „Cítím je tady.“

„Ano, jejich duše potřebují odejít v pokoji,“ souhlasila Klára.

Sesedli jsme se do trojúhelníku a já s Klárou, napojeni na sebe svojí myslí a srdcem, jsme začali společně pronášet modlitbu: „Stvořiteli, Ty, který řídíš běh věcí tady na Zemi i v celém vesmíru, Ty, jehož vůli chce mařit protivník skrývající se v temnotě, smiluj se nad dušemi těch, kteří zde trpěli. Osviť jejich duše Světlem, aby byli osvobozeni od bolesti a utrpení na Zemi. Ve Tvém jménu Tě voláme a prosíme za ně. Smiluj se nad nimi. Staň se tak. Amejn.“

„Ať je provází pokoj,“ dodal Petr.

Najednou jsme cítili závan lehkého větru a příval vděčnosti ze všech stran. Sledovali jsme, jak se v různých místech osady formují malé, ale zřetelné, obláčky prachu, které pomalu stoupaly vzhůru k obloze. Tam se k sobě začaly přibližovat, až se spojily a vytvořily veliký temný mrak. Náhle se však mrak roztrhl a v jeho středu zazářilo Světlo. Pak se všechno rozplynulo a my cítili nesmírnou úlevu.

Přenocovali jsme na konci vesnice a druhý den ráno se po lehké snídani vydali dál. Byla to tíživá cesta. Při pohledu na krajinu by Petr stále zasmušilejší a Klára smutnější. Nikde jsme už nezahlédli ani ptáčka, ticho, pusto a zmar se rozprostíralo kolem nás. A pak jsme před sebou spatřili krajinu kopců, za kterými se zdvihaly vyšší hory. Šli jsme celý den a za soumraku doputovali na úbočí prvního z nich. Utábořili jsme se tady a doufali, že v kopcích najdeme nějakou vodu, neboť nám pomalu docházela a ve spálené krajině jsme žádnou neobjevili. I zásoby se pomalu tenčily.

Noc byla vlahá a těžko se nám spalo s vědomím nejistoty, která nás čeká. Jedině Šemík byl klidný, i když i na něm bylo znát, že by raději putoval zelenými loukami.

Ráno jsme se opět vydali na cestu. Proplétali jsme se mezi kopci, abychom v pozdním odpoledni dorazili k horám. Do soumraku jsme měli ještě trochu času, nezastavovali jsme tedy a místo toho pátrali po nějakém potůčku. Naštěstí nám byli vyšší síly nakloněny a po necelé hodině cesty jsme zaslechli známý bublavý zvuk znamenající, že voda je blízko. Zaradovali jsme se a zamířili tím směrem k místu skrytému za hustými stromy. Než jsme však stačili projít mezi stromy, zaslechli jsme podivný cinkot. Zarazili jsme se a radili, co dál. Nakonec jsme se dohodli, že Klára zůstane se Šemíkem na místě a já s Petrem se půjdeme podívat blíž. Pohybovali jsme se co nejtišeji, naštěstí začal dout silný vítr a stromy začaly šumět, takže se naše kroky ztráceli ve zvuku lesa. Odhrnuli jsme poslední větve, které nám překážely ve výhledu a k našemu zděšení jsme spatřili několik ozbrojených vojáků, jak táboří u bublajícího potoku. Významně jsme se na sebe podívali a vrátili se ke Kláře.

„Budeme se muset vydat jinudy,“ prohlásila, když si vyslechla naši zprávu.

„Počkejte, a to byste je neuměli nějak odvolat? Jste přece andělé. Umíte kouzlit,“ namítl Petr.

Oba jsme se na něho s údivem obrátili. „Už zase, Petře?“ řekla Markéta. „Co máš pořád s těmi anděly? Copak takhle vypadají andělé? Máme snad křídla?“

„Ne, to nemáte, ale vidím vás tak. A andělé mohou dělat zázraky. Umí tedy i odlákat pár lidí z nějakého místa jinam. Zkuste to!“ Naléhal. „Alespoň to zkuste!“

„Když my nevíme, Petře, jak se to dělá,“ povzdychl jsem si. „Ale můžeme třeba zkusit modlitbu.“

Posadili jsme se s Klárou proti sobě a vzali se za ruce. Bylo to tak příjemné ji držet. Cítil jsem z ní její teplo a energii. Nadechli jsme se a začali společně vizualizovat situaci, jak vojáci odchází, protože je někdo povolává k jinému úkolu a prosili Boží síly o pomoc v realizaci našeho záměru. Když jsme skončili, byla již tma, avšak měsíc jasně osvětloval hory a lesy před námi.

„Co teď,“ řekl jsem po skončení Petrovi, „stalo se něco?“

„Myslím, Danieli,“ řekl Petr, „že když jste byli nejvíce soustředěni, zaslechl jsem nějaké zvuky. Řekl bych, že už tam nikdo není.“

              Co nejtišeji jsme se tedy opět přikradli k místu, odkud bylo vidět na potok. Ve svitu měsíce jsme marně pátrali po vojácích. Opatrně jsme se tedy odvážili vydat až k potoku, neustále bedlivě pozorujíce okolí. Všude bylo ticho, nic se nepohnulo, jen potok vesele bublal a zval k napití. Petr zůstal na místě a já se vrátil pro Kláru a Šemíka.

Zatímco Klára s Petrem doplňovali vodu do lahví na další cestu, pozorně jsem obcházel a obhlížel místo a okolí. Nedaleko potoka jsem narazil na ještě slabě doutnající ohniště a mezi stromy byl schovaný prázdný stanový přístřešek.

Když jsem se vracel zpátky k potoku, zahlédl jsem za potokem slabé světélko. Nejdřív jsem se zarazil obavou, zda nás někdo nepozoruje, ale potom jsem si vzpomněl na malá světélka, která mi na počátku mé cesty ukazovala směr.  ‚Že by to byla zase ona?‘ napadlo mne a zamířil jsem tím směrem. A vskutku, v houštině po pravé straně potoka malé poletovaly malé světlušky a osvěcovaly vyšlapanou pěšinu.

„Našel jsem cestu dál,“ upozornil jsem Petra s Klárou, kteří právě naplňovali poslední láhev.

„Vážně?“ zaradovala se Klára. „Hlavně, aby tam bylo někde nějaké místo, kde bychom si odpočinuli. Tady zůstat nemůžeme.“

„Vede tamhle do houští a pokračuje vzhůru, jak svítí ta světélka, světlušky.“

„To je krásné,“ vzdychla Klára, když je spatřila.

„Škoda, že nemám takovou ženu, jako jsi ty,“ ozval se Petr, „v tom jejich světle vypadáš nádherně.“

Klára přistoupila k Petrovi a uchopila ho za ruku. Děkuji ti, Petře. Cítím z tebe tu touhu po mně. Ale víš sám, že ačkoli nyní naše cesty vedou společně do zaslíbené země, v jistém okamžiku se rozdělí, neboť každý z nás má jiné poslání. Netrap se tedy zbytečně svojí touhou a nenechávej se jí pohlcovat. Těš se na dobrodružství, která tě čekají, neboť, jdeš-li vskutku spolu s anděly, věz, že už to samo o sobě je nádherný dar našeho Stvořitele Tobě.“

„Děkuji, Kláro,“ řekl dojatý Petr a stiskl její ruku. V tu chvíli jsem s ním silně soucítil, neboť jsem si vzpomněl na svoji dlouholetou samotu. Pak se Petr otočil, poplácal Šemíka a zmizel s ním v houští. 

Byl to silný pocit, který mne přiměl otočit se ke Kláře a políbit ji. Podívala se na mne dlouze a pak se ke mně přitiskla. „Zvykla jsem si na tebe, Danielku,“ promluvila do ticha. „Nevím, kam dojdeme a jaké to tam bude. Zda opravdu objevíme zaslíbenou zemi, zemi radosti a blaženosti. Přesto vím, že mi budeš moc chybět, jestli nás osud rozdělí. I andělé totiž mají city.“

„Nechcete už jít?“ ozvalo se zpoza houštiny „Když jste takto spolu, vychází z vás nádherná záře. A myslím, že teď bychom měli být spíš neviditelní.“

Vyrazili za Petrem. Pěšina se klikatila lesem a chvílemi i prudce stoupala po úbočí hory. Světlušky nám nádherně svítily na cestu, takže jsme mohli jít svižně. Najednou se cesta vyrovnala a my tušili, že jsme se ocitli na nějaké plošině či mýtině. Zde se světélka zastavila a my pochopili, že tady nás čeká odpočinek. Roztáhnuli jsme plachtu a deky, ulehli a za slabého šumění stromů ve vánku usnuli.

Když jsme se ráno probudili, dostalo se nám nečekaných darů od Matky Země. Hojnost lesních plodů na mýtině, kde jsme nocovali byla nevyčerpatelná. Hodovali jsme a cpali se malinami, jahodami, borůvkami i ostružinami. Naše pusy hrály nespočetně barvami. Opět jsme pocítili radost a nasyceni a napojeni jsme směle vyrazili na další pouť.

Pěšina nás vedla stále vzhůru, a tak jsme pomalu, ale jistě vystoupali až na vrchol hory, kde se cesta vyrovnala a dál jsme mohli pokračovat po hřebeni stále směrem na východ.  Výhledů jsme si moc neužili, neboť všude kolem nás se rozprostíraly husté lesy.

Bylo již pozdní odpoledne, když lesy začaly řídnout a my opět začali stoupat. Stromů postupně ubývalo a byly nahrazovány nižší klečí. A pak jsme se vyhoupli na vrcholový hřeben a naskytl se nám velkolepý výhled do okolí, i když jeho velkolepost kazil pohled na neutěšenou krajinu v podhůří. Uvažovali jsme, kolik vrcholů budeme muset ještě přejít, než se dostaneme přes hory.  

Začalo se pomalu stmívat a my spatřili před sebou starý srub. Podívali jsme se na sebe a zvědavě došli ke dveřím. Vzal jsem za kliku a bylo otevřeno. Vstoupili jsme dovnitř a k našemu překvapení byla uvnitř připravená tři lůžka a na stole chléb. Poděkovali jsme za tyto dary a šli odstrojit Šemíka a zbavit ho jeho nákladu. I pro něho byla v zadní části srubu připravená maštal s čerstvým senem. Potom jsme se usadili ke stolu, pomodlili se a pustili se do jídla. Chléb jsme si vychutnávali s každým soustem, neb jsme ho již dávno neměli.
Venku Klára objevila nedaleko průzračnou tůňku, ve které jsme se postupně vykoupali a spokojeně ulehli.

Nazítří ráno jsme objevili na stole jídlo na další cestu. Doplnili jsme tedy zásoby, načerpali vodu a s veselejší myslí vyrazili dál směrem na východ.

Byl podvečer, když nás naše cesta dovedla vrcholovými partiemi hor před vysoký skalní sráz, kde končila, a my uviděli krajinu pod horou. Holá poušť se rozprostírala všude tam, kam jsme dohlédli. Mrazení v zádech nás však všechny zasáhlo v okamžiku, kdy naše pohledy utkvěly na výjevu, odehrávajícího se pod námi. Od severu k jihu se táhl podivný plot postavený z několika nad sebou natažených drátů připevněných na soustavu kůlů. Podél tohoto plotu stáli v rozestupech, tak, aby na sebe viděli, vojáci s automaty. Popošli jsme ještě blíž k okraji srázu, který se kolmo svažoval mnoho desítek metrů dolů, a zahlédli, jak z levé strany odkudsi přichází k plotu široká cesta, po které kráčí mnoho bytostí. Cesta je směřovala k severu, neboť skrz plot se projít nedalo a směrem na jih hlídka nikoho nepouštěla.

Podívali jsme se na sebe a mlčeli. ‚Kam jsme to došli? Co to má znamenat?‘ honilo se nám hlavami a sledovali dění pod námi. Jak se začalo smrákat, začaly se podél cesty a plotu rozsvěcet nejspíše solární světla, neboť jsme si nevšimli, že by zde vedlo nějaké elektrické vedení. Proud lidí neustával. V tom jsme si všimli, jak se z davu oddělil jeden člověk a pod rouškou začínající tmy se snažil uniknout zástupu. Napjatě jsme sledovali jeho počínání. Během a plazením se přemisťoval směrem k jihu. Nejspíše netušil to, co my sledovali shůry, a to že plot se táhne k nedohlednu. Najednou člověk změnil směr a začal se plížit k plotu. Žádný z vojáků jej nezpozoroval, takže se mu podařilo přiblížit až k drátům. Nepostřehli jsme už, zda se jich dotkl, avšak najednou v místě, kde se nalézal, došlo k prudkému záblesku a výboji. Člověk zmizel. Vojáci se jen ohlédli po místě výboje a pokračovali v nacvičené obchůzce. Asi to pro ně nebylo nic překvapujícího.

Pomodlili jsme se za duši toho člověka a zanechali pozorování. Poodešli jsme na pláň a usedli do trávy. Mlčky jsme vyndali jídlo a vodu a pojedli. Pak rozbalili deky a natáhli se. Objal jsem Kláru a zmítán podivnými sny usnul.

„Co budeme dělat?“ prolomil ranní mlčení Petr. Seděli jsme v kruhu a Šemík se pásl nedaleko.

„Každý z nás kráčí svojí cestou,“ začal jsem. „Cestou života. Každému z nás byla dána příležitost zvolit si směr a nyní jsme se ocitli teď a tady. Během mého putování se na jedné křižovatce spojila moje cesta s cestou Kláry a Šemíka, následně ses nám připojil ty, Petře. Došli jsem až sem a opět se každý z nás může rozhodnout, kudy se vydat či zůstat na místě. Na začátku mé pouti byla touha vydat se jiným směrem, než všichni ostatní a doufat, že jdu cestou Světla a tato cesta mne dovede do zaslíbené země, plné Lásky a radosti. Než jsem došel jsem, zažil jsem, zejména, když jsem putoval sám, chvíle plné bolesti, zoufalství, bezmoci i očekávání konce a nikdy bych nevěřil, že se mi dostane takové ochrany od mých průvodců a příjemných překvapení a darů od Matky Země. A tyto radosti mi dodávaly víru a odhodlání jít dál. S každým dalším zázrakem rostla má naděje, že to má smysl. Vzpomínal jsem na svůj dosavadní život. Život ve hluku a chaosu, strachu a povinnostech, pomíjivých lákadlech a neustálého dohledu, abych nevybočil. Život podřízený neustálým cyklům od pondělí do pátku v práci, pak dva dny víkend a zase dokola. Jaro, léto, podzim, zima, jeden rok jako druhý, jen s jinými takzvanými zážitky a starostmi. S minimem opravdové radosti, Lásky a harmonie. Život v systému, kde vše je založené pouze na množství peněz a moci, které stejně nepřináší žádné uspokojení, pouze vytvářejí další chtíč po mamonu a ještě větší moci. Žil jsem v tomto davu, ale vnitřně byl sám. Až tady, na této cestě jsem si uvědomil, že jsem opomněl na tu zvláštní esenci, která může obohacovat každého člověka, a to je vědomý prožitek každého okamžiku. Tady a Teď. Neboť, když jdeš sám cestou v přírodě, vnímáš pouze to, co máš kolem sebe, cestu, kterou jsi prošel si pamatuješ, ale víš, že tudy již nepůjdeš a cestu, kterou máš před sebou neznáš, tedy se netrápíš tím, co přijde. Naplno prožíváš každý okamžik svého přítomného kroku a řešíš jen situaci, ve které se právě nacházíš. Neseš si sebou pouze to, co můžeš unést a co ti může pomoci zvládnout tuto cestu. Ostatní je zbytné. Co je však nezbytné je víra, že míříš správným směrem a naděje, že dojdeš tam, kam máš namířeno. To, co mne potkalo na mé dosavadní cestě, posílilo moji víru a naději. Proto věřím i nyní, že moje cesta vede dál na východ, ačkoli vůbec nemám tušení, jak překonat plot před námi. Nevím tedy, jaká je vaše volba, ale já jdu dál.“

Klára se na mne podívala pohledem plným obdivu a kdybych ji neznal, mylně bych se mohl domnívat, že i milujícím. „Danieli,“ promluvila, „mám stejnou volbu. Můžeme jít každý zvlášť, ale myslím si, cítím, že máme jít společně.“ Potom se usmála a pohlédla na Petra.

Petr chvíli přemýšlel a pak řekl: „Jste andělé, které jsem potkal a nevím proč. Přijali jste mne mezi sebe a vedete mne snad do zaslíbené země, přestože jsem stále na pochybách. I když mám pocit, že někdy také pochybujete a že vám pak přijde vhod moje povzbuzení a víra ve vás. Pomáháte mi a pokud já mohu pomáhat vám, je mi to ctí. Nevěřil jsem, že někdy uvidím a zažiji to, co jsem dosud viděl a zažil. A teď se mám od vás odtrhnout a jít nějakou vlastní cestou? Kam? Zpátky? Nebo se přidat do davu? Nebo se usadit zde na této pláni či se vrátit do srubu, kde by bylo jistě o mne postaráno? Ne! Žil jsem vždy tak, abych se nemusel stydět za to, co jsem udělal, i když to jistě nebylo vždy správné a čestné. Nyní bych byl rád, kdybych mohl pokračovat s vámi na této cestě, byť by tato cesta měla skončit v drátech tamtoho plotu. Ale já vám opět věřím, protože andělé Světla jsou mocnější  než všechny ploty, omezení, vojáci, temnota.“

„Tak a je to,“ zvolal jsem. „Teď ještě, co na to Šemík?“

Jen jsem to dořekl, hlasité frknutí bylo známkou, že Šemík je mezi námi. Nakláněl svoji hlavu ke každému z nás a žďuchal do nás na projev toho, že s ním máme rozhodně počítat. Rozesmáli jsme se. Klára objala Šemíkovu hlavu a drbala ho po tváři.

Když jsme se všichni shodli, že dál půjdeme společně, zbývalo vyřešit složitější hádanku. Jednak jak se dostat nepozorovaně dolů a dále pak, jak překonat plot.

„Inu, rovně to nepůjde,“ konstatoval Petr. Nezbývá než to obejít.“

Pátráním kudy dolů jsme strávili nějaký čas. Důkladně jsme prohledávali okolí, ale až pak, když jsme se kousek vrátili, narazili jsme na nevýraznou cestičku vedoucí mezi mladými smrčky kamsi do houští. Pustili jsme se tudy a poté, co jsme se prodrali hustým nízkým porostem, se dostali na mýtinu, kde již byla patrná širší cesta, jež se brzy začala svažovat a směřovat dolů. Šli jsme rychle, přesto to trvalo celý den, než jsme stanuli na úpatí hory.

Na obzoru vyšla první hvězda, když jsme opustili poslední stromy a kráčeli krajinou vstříc plotu, zatím stále bez nápadu, jak se dostat na druhou stranu. Netrpělivě jsme vyhlíželi linii osvětlení, ale všude byla tma. Záhy jsme pochopili důvod, který nebyl viditelný z vrcholu plošiny. Před linií plotu se totiž naší strany nacházel ještě pahorek, který zastiňoval vše za ním, teprve když jsme na něj vystoupali, spatřili jsme plot. Překvapilo nás, jak je blízko. Úplně jsme rozeznávali obličeje nejbližších vojáků.

„Co teď?“ nadhodil Petr.

„Možná, že bychom dokázali odlákat pozornost stráží, ale projít elektrickým polem jsem nikdy nezkoušel,“ řekl jsem.

„Ani bych ti to nedoporučovala,“ připojila se Klára. „Má někdo jiný nápad?“

Bylo to tiché zaržání, co nás přimělo, abychom se všichni ohlédli na Šemíka. Stál klidně a pak z ničeho nic vyrazil směrem k plotu. Klára slabě vykřikla a my sledovali Šemíkovo úžasné představení.

Šemík si jen tak přiběhl k jednomu z vojáků a vypadalo to, že po něm loudí potravu. Voják mu začal něco nabízet, ale Šemík se otočil a běžel k druhému. První voják za ním něco volal a chvíli i za ním běžel. Když viděl, že se zastavil u druhého vojáka, zastavil se také a čekal, co bude dál. Šemík opět vyčkával, co mu voják nabídne, aby se opět otočil a utíkal k dalšímu strážci. Takto oběhl asi deset hlídek podél našeho stanoviště. Nastala zvláštní situace. Vojáci se začali shlukovat a zkoušeli Šemíka chytit. Samozřejmě bezúspěšně. A pak se to stalo – Šemík se najednou vzepjal a obrovským skokem přeskočil přes plot na druhou stranu.

Vojáci, a i my, jsme se zarazili. Šemík chvíli zmateně pobíhal po druhé straně, a jakoby se chtěl pokusit několikrát dostat zpátky, ale před samotným skokem se vždy zarazil. Pak se tvářil, že to vzdal. Se svěšenou hlavou procházel kolem plotu a řehtal na vojáky. Skoro, jako bychom rozuměli, co říká: ‚tak s tím něco udělejte, chci zpátky.‘

Bylo vidět, jak se vojáci radí. K našemu údivu jsme pozorovali, jak se dva z nich vydali k jakémusi místu v linii a začali hrabat v zemi, aby tam následně cosi montovali. Když skončili, jeden z nich se opatrně přiblížil k plotu a čímsi v ruce se dotknul drátu. „OK!“ rozuměli jsme jeho výkřiku. Po tomto zvolání ostatní vzali několik kůlů, které nejspíše leželi poblíž a které jsme neviděli a začali jednotlivé dráty roztahovat a podpírat kůly tak, že se vytvořila dost velká díra, kterou mohl Šemík projít zpátky. Šemík na to způsobně koukal. Sotva byl otvor dost velký, jeden z vojáků prošel plotem k Šemíkovi a čímsi jej lákal. Šemík se nechal a pomalu za ním procházel zpět. Byla to tak úžasná podívaná, že jsme skoro zapomněli, že celé tohle divadlo se odehrává za jediným účelem, a to abychom se my dostali na druhou stranu. Naštěstí jsme měli v sobě dostatek duchapřítomnosti, a proto ve chvíli, kdy byli všichni vojáci soustředěni na stavění otvoru pro Šemíka, jsme se pod rouškou tmy tiše a rychle přemisťovali k plotu, abychom, v okamžiku, kdy Šemík procházel plotem zpátky, už leželi připravení a čekali na vhodnou příležitost dostat se na druhou stranu. Sotva Šemík prošel, vojáci ho obklopili a snažili se ho držet, aby jim opět neutekl. Šemík je přitom táhnul dál od otvoru, čehož jsme využili a s maximální rychlostí a opatrností prolezli na druhou stranu. Neohlíželi jsme se a plazili se co nejrychleji z jejich pozornosti. Teprve asi po půl hodině plazení jsme se odvážili zastavit a otočit se. Vojáci již byli vidět jenom matně v dáli a nám bylo jasné, že plot zase funguje, jak má.

„Uvidíme ještě někdy Šemíka?“ povzdechla si Klára.

„Nevím,“ řekl jsem. „Byl to od něho geniální nápad. Je to neobyčejný kůň! Doufám, že se mu dostane volnosti a dokáže přeskočit plot ještě jednou.“

„Určitě!“ rozhodla Klára.

„Pojďme, dokud je tma,“ ozval se Petr. „Všude kolem je rovina a poušť, bude lepší přemisťovat se v noci.“  

„Máš pravdu Petře, musíme dál!“

Postavili jsme se na nohy, oprášili šaty, ještě jednou se otočili za Šemíkem a vyrazili vpřed.

Bylo kolem poledne, když slunce stálo vysoko na obloze a nás sžíralo palčivé horko. Snažili jsme se ukrýt pod plátěnou celtou, kterou jsme jedinou vzali s sebou, když jsme narychlo a bez větší zátěže překonávali plot. Vodu jsme upíjeli po kapkách, neboť jsme nevěděli, jak rozlehlá je poušť, která se rozprostírala před námi do nedohledna.

Odpočívali jsme, neboť bylo nemožné za této situace jít dál. Byli jsme vyčerpaní, ale usnout se nám ve vedru nedařilo. Přesto nezbývalo nic jiného než čekat, až slunce zapadne a ochladí se natolik, abychom mohli pokračovat v cestě.

Na chvíli se nám však přece jen podařilo zdřímnout, protože nás z ničeho nic probudilo zařehtání. Odkryli jsme celtu a v šeru večera spatřili Šemíka, jak nad námi stoji a pohazuje hlavou. Vyskočili jsme a začali ho objímat.

„Šemíčku, ty jsi jim utekl, viď?“ radostně volala Klára. „Ty jsi nejlepší kůň na světě! Bez tebe bychom tady nebyli. Krásně jsi to vymyslel s tím plotem,“ rozplývala se a Šemík na to vesele řehtal a frkal.

„Budeme muset dál,“ připomenul jsem, sotva opadlo naše vítání se Šemíkem. Vody jsme moc neměli, přesto jsme se osvěžili několika doušky, dali Šemíkovi, a vyrazili na cestu. Šli jsme celou noc a nechali se vést hvězdami. K ránu, když začalo svítat, jsme však stále marně vyhlíželi nějaký vlídnější kraj.

„Zkusím požádat o pomoc Matku Zemi,“ navrhnul jsem. Klekl jsem si na zem, položil na její stále ještě rozpálený písek své dlaně a začal prosit o vodu a nějakou oázu.  Když jsem skončil, vydali jsme dál. Plánovali jsme jít ještě tak hodinu, než slunce začne více žhnout. Jen jsme trápili myšlenkou, jak zakryjeme Šemíka, neboť celta nebyla tak velká.

Už, už jsme se rozhodovali, kde zastavit, když v tom Šemík něco zavětřil. Vesele zařehtal a rychlým klusem vyrazil vpřed. Marně jsme na něho volali, uháněl od nás a za okamžik zmizel v slunečním oparu.

„Možná, že zavětřil vodu,“ poznamenala Klára.

„Doufám, že máš pravdu. I když to by byl velikánský zázrak. Rozhlédnu-li se kolem, vidím jen rovinu a poušť,“ řekl jsem.

„Běžel-li Šemík napřed, myslím, že měl k tomu dost pádný důvod a my bychom ho měli následovat,“ navrhnul se Petr.

„Stejně nemáme na vybranou,“ souhlasil jsem a místo odpočinku jsme pokračovali v chůzi. Slunce nás již pěkně opékalo, když vtom se v dálce před námi začal z pouštní roviny zvedat oblak prachu, který se neskutečně rychle blížil k nám.

„Nemůže to být fata morgána?“ uvažoval jsem nahlas.

„Snad, kdyby nebylo tvojí modlitby a Šemíkova útěku. – Podívejte, Šemík se vrací!“ ukazovala Klára.

A vskutku, za chvíli stál u nás. Jak jsme ho pohladili, ucítili jsme, že je celý mokrý, ale pot to nebyl.

„Šemíku, ty ses koupal,“ zvolala Klára. „Tak to mne honem dovez na místo, kde ses tak zmáčel!“ přikazovala mu a vyhoupla se na jeho hřbet. Pevně se ho chytila a Šemík s ní vyrazil.

Já i Petr jsme ožili. Ačkoli se z nás linul pot proudem, přidali jsme do kroku a doufali, že se pro nás Šemík vrátí. Nezklamal nás. To, co jsme spatřili z jeho hřbetu, vypadalo, jako bychom se ocitli v pohádce. Z vyprahlé pouště se vynořila oáza s malým jezerem, ve které se koupala Klára. Nedaleko pak byla studna a přístřeší na odpočinek. Nechybělo ani jídlo na posilnění. Vehnalo mi to slzy do očí a já s nejvyšší pokorou a blažeností děkoval Matce Zemi za její dary a našim průvodcům za ochranu. Opět nás provázely zázraky a já cítil ve svém nitru srdce tu nejvyšší vděčnost.

Zůstali jsme v oáze dva dny, abychom si odpočinuli, osvěžili se a posilnili, než se vydáme vstříc dalšímu dobrodružství.

Třetí den, v pozdním odpoledni, jsme po večeři ještě naposledy poděkovali modlitbou za dary, kterých se nám dostalo a ochranu na cestě, a opustili oázu. Slunce pomalu zapadalo a my opět pokračovali směrem k východu. Putovali jsme celou noc a s ranními paprsky se v dáli před námi objevily pahorky. Šli jsme tak dlouho, jak nám to dovolovala pomalu začínající výheň, i když, k naší úlevě, již nebyla tak spalující. Usadili jsme se pod písečnou dunou a přečkali odpolední spalující žár. Sotva se začala teplota stávat přijatelnější, zvedli jsme se a pokračovali v cestě. Bylo před půlnocí, když jsme dorazili ke skalnatým útvarům. Utábořili jsme se a ihned usnuli.

S rozbřeskem jsme však byli opět na nohou a vydali se do kopců. Jakmile jsme vystoupali na první vrchol, začal se zvedat mírný vánek a my opět spatřili trsy různých travin. Povzbuzeni tímto zjištěním jsme pokračovali v cestě a z dalšího vrcholu uviděli osamocené stromy, i travin postupně přibývalo.

Jelikož teplota byla již příznivá i pro putování ve dne, moc jsme se nezastavovali, neboť jsme si uvědomovali, že zásoby vody i jídla z oázy se tenčí a doufali, že brzy narazíme na nějaký pramen. K večeru jsme doputovali na nejvyšší vrchol v okolí a vyhlíželi krajinu před námi. Vypadalo to, že budeme muset sejít dolů, projít vysušenou rovinou, a tak se dostaneme k vysokým horám, které jsme pozorovali v dáli. Tam, snad, již nalezneme vodu, doufali jsme. S nadějnou myslí jsme ulehli a spali až do rána.

Po skromné snídani jsme začali sestupovat. Cesta byla dobře schůdná, a tak jsme rychle stanuli na planině, po které jsme nejkratší cestou zamířili k horám. Byli jsme již nedaleko jejich úpatí, když tu Šemík zneklidněl.

„Něco se mu tady nelíbí,“ poznamenal jsem. Začali jsme se pozorně rozhlížet kolem a sotva jsme ušli kousek cesty, narazili jsme na stopy. Byli to stopy koní a vypadalo to, že tudy chodily často.

„Podle toho, že jdou spořádaně ve dvou vedle sebe, řekl bych, že v sedlech mají své pány,“ usoudil Petr.

„Máš pravdu, nelíbí se mi to,“ souhlasil jsem. „Měli bychom co nejrychleji zmizet v horách.“

Přidali jsme do kroku a za chvíli již stoupali po úbočí hory vzhůru. Bohužel jsme se museli držet vyšlapané cesty, protože jiná cesta přes hory nevedla. Stoupali jsme bystře, i když ne zase tak rychle, jak jsme si představovali, cesta byla přece jen obtížná.  Pláň pod námi se začala vzdalovat a my doufali, že se za chvíli dostaneme do průsmyku a tím překonáme hřeben hory. Náhle se Šemík zastavil a naslouchal. A pak udělal něco nečekaného. Otočil se a sešel o kousek níž zpět k výklenku, který jsme právě minuli. Nebyl důvod ho nenásledovat. Namačkaní u sebe jsme čekali, co se bude dít. Šemík nás ještě svým pohybem nasměroval, abychom se schovali za něho. V tom jsme uslyšeli dusot. Zatrnulo v nás. ‚Jestli jsme ušli celou tuhle cestu a tady naše pouť skončí,‘ honilo se nám hlavou. Z Šemíkova chování jsme jasně vytušili, že by nebylo vhodné setkat se s jezdci tváří tvář. ‚Kéž bychom byli alespoň na chvíli neviditelní,‘ pomyslel jsem si. A nejspíš i toto přání mi bylo splněno.

Netrvalo totiž dlouho a kolem nás začala přecházet skupina jezdců na koních. Jak jsme je pozorovali, když nás míjeli, nevypadali vůbec přívětivě. Byli zahaleni do černých hábitů, v sedle i na sobě měli různé zbraně a byla z nich cítit hodně zlovolná energie. Šemík nás všechny přitiskl ke skále a my se modlili, aby se žádný z nich neotočil. Úplně nám ztuhla krev v žilách, když jeden z nich to přece jen udělal. Hleděl směrem k nám ke skále, naštěstí skupina jela dál a nezastavovala, takže i on nakonec zmizel z dohledu. ‚Viděl nás nebo neviděl?‘ honilo se nám hlavou.

Vypadalo to, že skupina již přejela, ale Šemík byl stále jako zkamenělý. ‚Vůbec nevím, co bychom si bez něho počali,‘ napadalo mne.  Vtom jsme zaslechli hlasy:

„Nikdo nesmí projít, rozuměl jsi?!“

„Ano, Pane!“

„Pokud byste někoho objevili, zabijete ho.“

„Provedu, Pane!“

Po těch slovech prošel kolem nás černý kůň s černým jezdcem, mnohem vyšším, než byli ostatní. Na hlavě měl podivnou přilbu, celou ze zlata. Kůň se na okamžik zastavil na naší úrovni, ale jezdec jej pobídl a oba se vydali následovat skupinu. Ani jsme nedutali, neboť bylo jasné, že ten, kdo dával rozkazy, je ještě nablízku. Náhle jsme uslyšeli podivný svištivý zvuk. Lekli jsme se a pohleděli vzhůru. Přímo nad námi se vznášel prapodivný útvar, jakási kombinace ptáka a létajícího talíře a za nepříjemného zvuku stoupal vzhůru. ‚Jen aby nás nezahlédl,‘ běžely naše myšlenky, ale vypadalo to, že jsme unikli jeho pozornosti, neboť zamířil směrem nad poušť. Teprve, když zmizel z dohledu, se Šemík otřepal, odfrknul si a vstal, čímž nám uvolnil cestu, abychom se také sesbírali. Oparně jsme vykoukli na cestu a když jsme nikoho nespatřili, zahleděli se dolů na pláň. Malá černá pohybující se linie znamenala, že skupina jezdců se přesouvá podél pouště kamsi k severu. Raději jsme vyčkali, až se nám ztratí z dohledu úplně a za ostražitého pozorování oblohy se vydali po cestě na hřeben. Netrvalo dlouho a dosáhli jsme vrcholu.

V údolí pod námi na druhé straně hor se rozprostíral kraj jezer a zelených luk. Zaradovali jsme se. Opustili vyšlapanou cestu stáčející se k jihu a pokračovali úbočím druhé strany pohoří dál na východ. Slunce se však již sklonilo povážlivě k západu a nezbývalo než najít nějaké místo, kde přenocovat. Jen jsme na to pomysleli, po pár krocích se objevila pěkná skalní rozsedlina, částečně i krytá. Utábořili jsem se a dojedli poslední zbytky zásob s vírou, že druhý den již najdeme v zelené krajině nějakou obživu. Ulehli a já si přivinul Kláru k sobě. Dlouho jsem už necítil její dotyk. Stulila se mi do náruče a za chvíli bylo slyšet, jak lehce oddychuje.

Bylo možná krátce po půlnoci, co nás probudil déšť. Tak dlouho jsme šli bez deště, že nás to naprosto rozhodilo.

„Prší,“ volala Klára. „Co budeme dělat?“

„Spíš leje jako z konve,“ poznamenal jsem. A pak jsem si uvědomil, že část našeho ležení je pod převisem. „Podívej,“ ukazoval jsem jí na Šemíka skovaného pod římsou, „ten to zase věděl, kam si má stoupnout. Honem za ním!“

Bleskově jsme se přesunuli k Šemíkovi, což ho, jak se zdálo, pobavilo. Vecpali jsme se tedy k němu pod římsu, zaposlouchali se do šumu deště a přitom usnuli.

Ráno nás nepřivítalo sluncem, ale nepršelo. Vytřepali jsme vodu z věcí, které v noci namokli, osvěžili se a vyrazili dál.

V pozdním odpoledni jsme dosáhli dna údolí a po chvíli cesty spatřili nevelké jezero. Mnohem krásnější pohled však byl na sad ovocných stromů na jeho břehu, nesoucích bohatou úrodu. Naprosto blažení jsme se vykoupali, z nedalekého přítoku nabrali vodu a natrhali jablka, hrušky, třešně, meruňky a spoustu dalšího ovoce, které nám zde Matka země pro nás přichystala. Bylo tu báječně.

Ten večer jsme nechali Petra v tábořišti a vydali se s Klárou na procházku kolem jezera. Měsíc, který se po setmění ukázal na obloze, zanechával svůj lesk na hladině a my se drželi za ruce a vnímali svobodu a volnost kolem sebe, vnímali radost kraje i jeden druhého. Zastavili jsme se a začali se dlouze líbat a hladit. Pak jsme ulehli do trávy a milovali se plni vášně a horkosti, která v nás zůstala z pouště. Bylo to neskutečně krásné. Nasyceni vzájemnou energií jsme leželi a pozorovali oblohu.

„Danielku,“ ozvala se z ničeho nic Klára, „když jsme se poznali, řekla jsem ti, že budu s tebou spát, ale nebudu tě milovat, pamatuješ?“

„Ano, dobře si to pamatuji,“ souhlasil jsem. „Stále nosím v sobě ten smutek, že mne nemůžeš milovat.“

„Proto ti chci říct, že se to změnilo. Miluji tě z celého srdce! Nedokázala jsem si nikdy představit, že bych mohla mít vedle sebe o tolik staršího muže. Až s tebou jsem pochopila, že to není o věku, ale o energii. A ty jsi neustále dáváš energii života, Lásky, radosti!“

„Ba ne, to ty jsi mi dávala radost, pocit že všechno, co děláme má smysl!“

„Byla jsem ti snad inspirací, ale ty jsi mi to vracel svojí Láskou. Byli to šťastné, i když náročné, dny.“

„Ale vždyť přece nekončí,“ namítl jsem.

„Nevím, ale jdeme do Země zaslíbené. Kdo ví, co bude, až ji najdeme.“

Byla to zvláštní hudba, co se kolem nás rozezněla, jakési andělské chóry, symfonie ptáků, které nás unášely na vlnách kamsi do nitra vesmíru. Otočili jsme se k sobě a pohladili se navzájem v synchronicitě s harmonií hudby. V objetí jsme usnuli.

„Ale dej pokoj, Šémo!“ zvolal jsem vesele na Šemíka, který nás budil svým olizováním. Šemík potřásl hlavou a zařehtal. Vstali jsme, oblékli se a pomalu v ranní příjemně rozespalé náladě se vraceli k tábořišti.

„Půjdeme dál,“ řekl jsem Petrovi, když jsme k němu dorazili.

„Jsem připraven,“ odvětil a opravdu, všechno bylo sbalené.

Natrhali jsme si tedy ještě ovoce na cestu a vydali se za Šemíkem, který už byl notný kousek vepředu. Ačkoli jsme v dosavadní cestě šli společné, nyní nám Šemík uháněl a my měli co dělat, abychom ho stíhali.

„Jako by to tady znal, nepřijde ti?“ divila se Klára.

„Vypadá to tak.“

Celý den jsme tedy následovali Šemíka, pouze dvakrát nás nechal odpočinout. Míjeli jezera, překračovali potoky a malé říčky a napříč loukami plným barevných květin mířili stále na východ. Jedno údolí vystřídalo druhé a večer jsme se zastavili před lesem, na jehož okraji stála chatku, tak podobná té, ve které jsem poprvé nocoval. I zde na nás čekalo překvapení v podobě jídla a pití, ustlaných a připravených postelí, pro Šemíka byla k dispozici komfortní maštal. Smáli jsme se, radovali a děkovali našim průvodcům. Ve skříňce jsme objevili i nějaké společenské hry, a tak jsme si rozpomněli na dětství a hráli si až do noci. Plni dojmů a veselosti jsme ulehli do čistých peřin. S Láskou jsem usínal vedle Kláry a byl šťastný. Ten pocit, který jsem již dlouho nezažil, se nyní objevil ve své velkoleposti a nádheře. Být s tím, koho miluji a kdo miluje mne. „Jsem s tebou, lásko, tak šťastný,“ šeptal jsem jí do ucha. Přitiskla se ke mně, jak nejvíc mohla a já najednou cítil, jak se naše těla propojují, zapadají do sebe a stávají se jedním. V tom okamžiku jsem pochopil, že Láska je silnější, než smrt. Že s Klárou jsem připraven projít zkouškou očištění od napojení na zdroj Antisvětla. A bude-li to podmínka vstupu do zaslíbené země, jsem připraven.

Druhý den ráno již bylo slunce vysoko na obloze, když jsme se nasnídali a připravili na cestu. Jak to vypadalo, Šemík nás již nikam nehonil a my věděli, že se na něho můžeme naprosto spolehnut, protože bez něj bychom na toto místo rozhodně sami nedošli.

Vedle chaty vedla do lesa široká cesta. Z lesa pak na nás dýchala příjemná energie, ze které jsme cítili, že jsme zde vítáni. Zpočátku byl les hustý, za chvíli ale prořídl a my skrze stromy spatřili oblohu a ptáky, kteří vznášeli vysoko v oblacích. Netrvalo dlouho, a i lesní zvěř se nám začala objevovat a vypadalo to, že si nás pozorně prohlíží. S veselou myslí jsme kolem poledne zastavili na slunné mýtině a ujedli ze zásob, co jsme vzali z chaty. Po chvilce odpočinku jsme opět pokračovali v cestě. Les se začal postupně proměňovat v háj a pak se před námi objevila široká řeka. Došli jsme až k ní a zastavili se na jejím břehu. Protější břeh tvořila vysoká skalní stěna.

„Kudy dál?“ zeptal se trefně Petr.

Odpovědí bylo Šemíkova frknutí a naznačení, že se máme vydat za ním proti proudu. Po několika kilometrech se pojednou začala skalní stěna na protějším břehu svažovat.

„Možná nás Šemík vede k nějakému brodu,“ nadhodil jsem.

Po další půlhodině cesty skalní stěna na druhém břehu náhle skončila a místo ní se objevila pestrobarevná louka.

Řeka se začala stáčet vpravo a hned za ohybem se i na naší straně objevila rozlehlá mýtina s malým domkem na břehu řeky. Nedaleko domku pak kotvil na řece široký prám.

‚Přívoz,‘ napadlo nás hned nás a zamířili jsme k němu.

U domku na zápraží v pěkném dřevěném křesle seděl člověk či bytost jemu podobná a s dobráckou tváří nás vyhlížel.

„Buďte vítáni, milí poutníci,“ přivítal nás, sotva jsme k němu došli. Přitom rozvážně vstal z křesla a pokračoval: „Vidím, že máte doprovod,“ ukázal na Šemíka. „Je spolehlivý. Vždy na toto místo dovede ty, kteří sem mají dojít.“

„Dobrý den,“ ozvala se Klára. „Vy ho znáte?“

„Jak by ne,“ zasmál se muž, „už léta dělá průvodce těm, kteří chtějí dojít do Země zaslíbené.“

„Vážně?“ zvolal jsem? „Takže je to pravda? Není to jen báje? Jsme tady správně na cestě do Země zaslíbené!“ vykřikl jsem radostí. I Klára a Petr se zaradovali.

„Je tomu tak, zato Země totiž leží na druhé straně této řeky, řeky Poznání,“ potvrdil muž. „Ale ne každý se přes ní dostane.“

„Jak to myslíte?“ ptal se opatrně Petr.

Muž se na něho přímo podíval. „Každý hledající má svůj čas, kdy může vstoupit na břeh této Země. Řeka Poznání každého prověřuje, a kdo není připraven, není vpuštěn.“

„A co se s ním stane?“ zajímalo mne.

„Musí projít ještě jiné cesty, aby dosáhl takové víry, moudrosti a Lásky, že mu bude dovoleno vejít.“

„Země zaslíbená tedy není pro každého?“ zajímala se Klára.

„Je pro každého, kdo má čisté srdce a Světlo v duši, děvenko. Jak se tak na tebe dívám, pro tebe bude jistě cesta volná,“ usmál se. „Bohužel však, mnozí, byť jim bylo dáno dojít až sem,“ při těch slovech se opět zahleděl na Petra, „ještě nosí v duši stín, od kterého je potřeba se oprostit.“

„Jak to vidíte se mnou, pane?“ zeptal jsem se opatrně.

„Danieli, my si musíme spolu promluvit. Čekám tady na tebe, vím, kdo jsi, odkud přicházíš a kam jdeš. Nyní se naplnil čas, abys přijal své poslání, se kterým jsi přišel na Zemi. A mým úkolem je tě s ním seznámit.“

„Co je to za poslání?“   

„Stát se převozníkem.“

Všechno se ve mně zastavilo. „Převozníkem?“ vydechl jsem. „Tedy tady má cesta končí? Země zaslíbená je pro mne uzavřená?“

„Milý Danieli, copak si myslíš, že tak zodpovědný úkol by mohl být svěřen někomu, kdo nemá důvěru těch, co tuto Zemi ochraňují?“ těšil mne muž. „Být převozníkem není poslání na věky. Možná jen potřebuješ ještě, než vstoupíš do zéto Země, něco pochopit, něčemu se naučit, něco Poznat. Věř mi, není to ledasjaký úkol převážet poutníky přes řeku Poznání. A ty jsi byl vybrán! – Ale můžeš odmítnout,“ dodal na závěr.

Otočil jsem se a beze slova se šel projít podél řeky. Bylo mi v tu chvíli tak teskno. Najednou jsem ucítil, jak mne Klára chytila za ruku a chvíli jsme takto šli spolu. Pak jsem se zastavil a v očích se mi objevily slzy. Dostalo mne to veliké zklamání, zvlášť po tom, co mi Klára řekla, že mne miluje. Tolik jsem toužil projít očištěním od spojení se svým stínem a zbytek života prožít už jen ve Světle, s Klárou, v harmonii, radosti, Lásce. Ale teď, teď budu muset tady zůstat, protože pro mne není cesty zpátky. Jakkoli náročné zkoušky mne provázely na Cestě, nyní jsem měl pocit beznaděje a zbytečnosti. ‚Být převozníkem. Proč bych měl vůbec brát na sebe tento úkol? Jaký to má pro mne smysl zůstat na prahu Země zaslíbené bez možnosti do ní vejít s vědomím, že cesty zpět pro mne není. Že mi nezbývá nic jiného, než pendlovat mezi jednotlivými břehy a doprovázet ty, kterým je umožněno vstoupit, aby mi po nich zůstal v srdci stesk a prázdnota.‘

„Jsi-li vyvolený pro toto poslání, přijmi tuto volbu s důvěrou,“ promluvila Klára. „Zamilovala jsem se do tebe, tvého Světla, které nosíš a šíříš kolem sebe. Bylo úžasné pozorovat, jak komunikuješ s Matkou Zemí a jaké dary od ní dostáváš.“

„Ale to bylo i pro vás,“ namítnul jsem.

„Ano, ale díky tobě, Danielku! Také mám v srdci smutek, že se budeme muset rozloučit, ale vím, že se jistě zase setkáme. A bude-li to možné, budu přicházet, abych tě povzbudila a třeba i políbila, až někoho převezeš na druhý břeh. Nevím, a i kdyby to možné nebylo, budu na tebe myslet! Tvoje Cesta tady nekončí, ale začíná něco nového. Budeš se pohybovat mezi dvěma břehy, mezi starým a novým světem, mezi Světlem a Temnotou. Budeš dostávat informace od řeky Poznání. A až budeš umět všechno, co tě bude moci naučit, rozloučíš se s ní a tvé kroky tě zavedou do Země zaslíbené, kde se setkáš se všemi, které jsi převezl.“

„Ale teď zůstanu tady zase sám.“

„To si nemyslím. Víš kolik lidí a dalších bytostí se chce dostat do Země zaslíbené? Ti všichni nakonec doputují k tobě, protože jedině tudy je možné dostat se na Její břeh. Možná budeš rád, když za klidný den a ty budeš sám. Řekla bych, že společnost ti chybět nebude, o to víc bude potřeba být pozorný a zkoumat svoje pocity vůči těm, kteří k tobě přijdou a s moudrostí, radostí či soucitem chápat konečnou vůlí Osudu každého z nich. Sám víš, že v dnešní době není snadné rozpoznat kdo je kdo. Ale ty se to s pomocí řeky Poznání naučíš. Vím to, cítím to ve svém srdci. Důvěřuj tomu, který ti toto poslání přichystal. Jedině převozník, který bude vycvičen řekou a Matkou Zemí, bude připraven na střetnutí se samotným pánem Temnoty, který se, v dokonalém převleku, bude chtít dostat na druhou stranu. Řeka poznání i Matka Země budou potřebovat tvoji pomoc! Spoléháme na Tebe, Danielku. Všichni budeme na tebe myslet. Protože, když ne Ty, tak nikdo jiný to nedokáže. Je to těžké, samotné je mi najednou tak smutno, když si pomyslím, že dál půjdu bez tebe. Ale věřím našemu Stvořiteli!“

„Děkuji ti, Klárko, neříkám, že by mi po tvých slovech bylo méně smutno, ale dáváš mi naději.“

Potom jsme se dlouze líbali a cítili láskyplnou energii kolem nás s nádechem smutku z loučení.

„Je čas,“ ozvalo se za námi. Převozník stál opodál a pozoroval nás. Uvolnili jsme naše objetí a vydali se zpět k přívozu.

„Nastupte si,“ vyzval nás převozník. „Vyrazíme.“

Nastoupili jsme na široký dřevěný prám obehnaný jednoduchým zábradlím. Všechny věci jsme nechali na břehu, neboť v pokynech nalodění bylo, že vše, co člověk má, opouští a zanechává ve staré zemi. Šemík nás pozoroval z břehu a řehtáním se s námi loučil. Jakmile jsme se nalodili, otočil se a rozběhl se po cestě zpět, odkud jsme přišli.

„Jde pro další poutníky,“ poznamenal převozník.

Petr se postavil doprostřed, my s Klárou si sedli vpředu. Pak převozník odmotal lano, držící prám u břehu a zabral do bidla. Prám se pohnul a my se pomalu začali přenášet po hladině směrem k druhému břehu. Řeka byla klidná a prám po ní lehce klouzal. Ve chvíli, kdy jsme se ocitli ve středu řeky, zpozorovali jsme, jak se na hladině nad námi vytvořila vysoká vlna a neskutečně rychle se k nám blížila. Než jsme však stačili cokoli udělat, převalila se přes prám. Čekali jsme s Klárou, co se stane, avšak k našemu údivu nás nezasáhla. A pak jsme zaslechli volání o pomoc a sledovali, jak ho řeka unáší dolů. Podívali jsme se s ohromeným výrazem na převozníka. 

„Takto to dopadá s každým, komu řeka určí, že ještě není zralý na to vstoupit na břeh Země zaslíbené,“ řekl. „O Petra se nebojte. Řeka ho bezpečně doplaví na místo, odkud se bude moci opět vypravit sem nebo si to rozmyslí a zůstane tam, kde je. To bude jeho svobodná volba. Nyní však ví, co ho může potkat.“

Odmlčel se, zabral do bidla a my se začali přibližovat k druhém břehu.

„Milý Danieli,“ opět začal, „nyní přichází tvůj čas. Pojď si to vyzkoušet.“

Klára mne pohladila po ruce, já vstal a převzal od převozníka bidlo. Podle jeho rady jsem začal nořit bidlo do řeky a vždy, když narazilo na dno, zabral a prám popostrčil vpřed. Ukázalo se, že to jde snadněji, než jsem si myslel.

„Od této chvíle se stáváš převozníkem ty, Danieli,“ prohlásil. „Převážej klidně a svědomitě a nechej řeku, aby sama rozhodovala o tom, koho převezeš a koho ne. Za nějaký čas už sám poznáš, jak vše dopadne, ale pamatuj, že není moudré míchat se do věcí Božských. Jsme jejich nástrojem, ale to ty víš lépe než já. Nyní vysadíme Kláru na břehu Země zaslíbené.“

„Ty si nevystoupíš?“ zeptal jsem se ho.

„Ne, ne, mám ještě nějaké úkoly ve starém světě. Hezky mne převez zpátky.“

„A mohu i já tady někdy zakotvit a projít se? Když nebude nikdo čekat na přívoz?“

„Ale to víš, že ano. Jako převozník máš možnost se projít po této Zemi, poznat ji, alespoň z kraje, trochu blíž. Teď se běž rozloučit, přivážu ještě naposledy prám sám.“

Mezitím Klára vystoupila a já sestoupil za ní. Jakmile jsem se dotkl země, najednou jsem pocítil v srdci hluboký klid a úlevu. Radost mne obemkla a smutek i trápení zmizely. Objali jsme se a naposledy políbili.

„Opatruj se,“ řekla mi Klára, „a pamatuj, že jsem s tebou v myšlenkách. Svět se mění a my jdeme s Láskou a Světlem. Když pohlédneš na oblohu, budu tě tam vidět v souhvězdí Andromedy.“

„Budu se dívat na tvůj obraz, jak se zrcadlí v noční obloze. Miluju tě!“

Naše ruce se rozpojili a Klára se rozběhla po luční cestě za zpěvu ptáků a květin kolem ní. Díval jsem se za ní a cítil radost. Než se mi ztratila z dohledu, naposledy se otočila a zamávala.

Vrátil jsem se na prám, převozník uvolnil lano a já zabral do bidla.

„Zpátky asi nikdo nejezdí, že?“ zajímalo mne.

„Někdy se může stát, že se objeví někdo, kdo chce převézt ze Země zaslíbené. Většinou se jedná o bytosti s určitým posláním. Ale poznáš je sám. Spíš si dávej pozor na skřety. Vypadají jako lidé a někdy se některému z nich podaří dostat na prám a drží se zuby nehty zábradlí, aby ho vlna nesmetla. V takovém případě je dobré jim trochu podrazit nohy,“ zasmál se. „Šetřím tak řece práci a energii. Jinak se není čeho obávat. V domku budeš mít vždy všechno připravené a splní se ti, na co jen pomyslíš. Uč se chlapče od těch, co budou přicházet. Dobře je poslouchej, naslouchej i řece, která, zejména v noci, zpívá a předává ti svoje poznání. Všechno, co se dozvíš, pak uchovávej v srdci i v paměti. Protože může přijít čas, kdy bude potřeba si na to vzpomenout. Nikdo ti však dnes neřekne, kdy to bude. Důvěřuj tomu, kdo tě pro tento úkol vyvolil, brzy pochopíš, že to, co děláš, je nesmírně důležité pro síly Světla.“

Sešeřilo se, když jsme přirazili ke břehu. Uvázal jsem prám a následoval muže k domku.

Ten otevřel dveře a vyzval, abych vstoupil. „Toto je nyní tvůj příbytek. Od teďka jsi tady pánem ty. Proto tě chci poprosit, zda bych mohl ještě tuto noc přespat zde?“

„Ale samozřejmě,“ odvětil jsem. „Jsi tady vždy vítán.“

„Děkuji ti.“

Na stole už byla připravená večeře. Pojedli jsme a já se ho vyptával na všechny možné věci kolem převoznictví. Po družné rozpravě jsme ulehli, a i když jsem nemohl dlouho usnout, přesto jsem upadl do snového spánku, ve kterém mi vyvstávaly obrazy mé cesty sem, Kláry, řeky Poznání i toho, co na mne čeká.

Když jsem se probudil, byl muž již pryč. Zanechal po sobě jen malý list papíru se vzkazem: ‚Ať tě opatruje a vede Stvořitel a síly Světla při všech tvých činech a rozhodnutích. Řiď se vždy srdcem, ne hlavou! Jsi převozník do Země zaslíbené! Měj pochopení, měj slitování, měj soucit, ale pamatuj, že není vše takové, jak se zdá a pouze On a řeka Poznání znají vše. Uč se od nich. S Pánem Bohem!“

A tak jsem se stal Převozníkem.