STALO SE
Pád Akkonu
18.5.1291
„Mistře,“ zvolal Alfréd, který právě celý zakrvácený vběhl do citadely hradu v Akkonu, „mamelukové podkopali hradby a připravují se na dobytí věže. Je potřeba vyrazit!“
Vilém z Beaujeu, dvacátý první velmistr řádu templářů a jeho osobní strážce, velkopřevor Jakub de Molay, se zvedli. Věděli, že jdou na smrt a byli na to připraveni. Poslední zařinčení jejich mečů, poslední boje. Poslední pevnost templářů ve Svaté zemi bude dobita.
„Běž, Alfréde, na místo, hned přijdu,“ poručil velmistr. Alfréd se otočil a vyrazil. Jakub se chystal vydat za ním, ale velmistr jej chytil za ruku.
„Ty ne, Jakube,“ řekl. „Pro tebe mám jiný úkol!“ Jakub se zarazil a otočil se k velmistrovi. Ten se pousmál. „Naše poslání jsme utopili v krvi těch, kteří, jako my, věřili, že bojují za svatou věc, že jejich Bůh je ten pravý. Ale jsme jen nástroji zla, a i když věříme, že se smrtí vykoupíme z našich hříchů, nikdo neví, zda tomu tak bude i doopravdy.“ Velmistr se odmlčel a Jakub napjatě čekal na jeho další slova. Byl zmatený tím, co slyšel, ale neodvážil se velmistrovi oponovat. „Zpronevěřili jsme se našemu poslání. I nás zaslepila pýcha, bohatství, moc. Stále jsme upravovali naše regule podle toho, jak náš řád rostl a bohatl. Zapomněli jsme na chudobu, pokoru, Boha a jeho milosrdenství. Chránili jsme sebe místo, abychom chránili ostatní. A toto je důsledek. Jsem nejspíše poslední velmistr, který zemře ve Svaté zemi. Ale jsem na to hrdý!“ zvolal a na chvíli se odmlčel, aby pokračoval. „Je konec. Konec slávy templářů. Neznamená to však, že vše je ztraceno. Dokud máme víru v Boží Světlo, do té doby je naděje. Slyš, Jakube a zachovej v tajnosti: když první velmistr našeho řádu, Hugo de Pays, přišel do Jeruzaléma, usadil se v Šalamounově chrámu a hledal archu úmluvy, svatý grál a další artefakty té doby. Naši předci kopali hluboko a našli mnoho cenností. Co však chtěli najít, nenašli. Až pak, jednou v noci, měl Hugo sen, aby se vypravil do Nazarethu. Okamžitě sedl se svými čtyřmi druhy na koně a vyrazili. Nazareth byl v té době malá vesnice. Rozdělili se tedy a chodili dům od domu a pátrali. Nevěděli, co hledají, ale Hugo měl sen stále před očima.
A pak se to stalo – před jedním z domů si hrálo malé děvčátko. Sypalo písek na jakousi zvláštní kamennou cihlu a zase ho ručičkama smetávalo.
‚Dobrý den, pane,‘ řeklo to malé děvčátko.
‚Dobrý den,‘ odpověděl jí Hugo. ‚Jakpak se jmenuješ?‘
‚Já jsem Marie Magdalena, a vy budete nejspíš Hugo.‘
Hugo se překvapením nezmohl na odpověď a děvčátko pokračovalo: ‚Včera nás navštívil anděl Páně a řekl, že přijdete. Můj prapraprapradědeček tady nechal svoji Knihu, než se vydal do Jeruzaléma. A moje praprapraprababička ji už nestačila vzít s sebou, když musela narychlo uprchnout ze země. Tak zůstala u nás,‘ povídala jakoby nic malá Marie. ‚Jenže ten anděl nám oznámil, že ji máme dát vám.’ Pak vzala ze země kamennou cihlu a podávala ji Hugovi. ‚Vypadá jako kus kamene, ale všichni o ní mluví jako o Knize,‘ dodala.
Hugo uchopil cihlu. ‚Jak je lehká, ‘ prolétlo mu hlavou. Rukou z ní smetl zbytky písku a v jejím středu spatřil emblém zobrazující trojúhelník s vrcholem vzhůru, ve kterém bylo vykresleno Boží oko. Hledělo na něho a jakoby vnášelo do jeho mysli pokyn, aby si sundal rukavici a položil na ně svoji ruku. Sotva to učinil, emblém se rozzářil tak jasným světlem, že musel zavřít oči, aby ho neoslepilo.
‚Je to on, je to on!‘ radostně volala Marie a její křik přivolal dvě ženy, které vyběhly z domu.
‚Toto budiž znamením, že je vám určena,‘ promluvila jedna z nich. Pak uchopila malou Marii do náruče a dodala: ‚Jděte v pokoji, nechť je vám tato Kniha požehnáním. Nevíme, co je v ní zapsáno, ale to světlo nám vyjevuje, že se dostala do správných rukou. S Pánem Bohem.‘ Po těch slovech se ženy otočily a zašly do domu. Ulice se vyprázdnila.
Takto dostal Hugo de Pays nejcennější relikvii, která tu zůstala po Ježíšovi. Velmistr velmistrovi předává tuto Knihu, avšak jelikož já ji nebudu moci předat osobně, svěřuji ji tobě, abys to učinil za mne,“ dokončil svoje vyprávění velmistr. Po těch slovech se otočil a zamířil k truhlici, která stála v rohu citadely.
Odemkl ji a otevřel. Pak vytáhl z truhlice zvláštní předmět a podal ho Jakubovi. Jakub ho uchopil a emblém v jeho středu se rozzářil. „Vidím, že možná i já ji nakonec předávám budoucímu velmistrovi! To by bylo moc dobře,“ radostně zvolal velmistr. „Mně už se nerozsvěcuje,“ pokračoval, „promarnil jsem svoji příležitost použít ji pro dobro a Lásku. Boj a války nejsou naším posláním, Jakube! Naším posláním je šířit Lásku! Mně to již není souzeno, ale ty a tvoji následovníci máte možnost to změnit. Vzkaž jim to, co ti nyní právě říkám. Držte se Ježíšova poselství! To je ukryté v této relikvii. Rozsvítí-li se ti její emblém, je možné schránku otevřít. Uvidíš v ní několik volných listů, vyrobených ze zvláštního materiálu. Zdají se nepopsané, ale sotva je uchopíš, najednou se ti na nich začne objevovat text a obrazy, kterým je ti buď dáno rozumět anebo není. Je-li ti dáno, dostaneš jejich prostřednictvím odpovědi na svoje otázky.“
„Ó, Mistře!“ zvolal Jakub.
„Teď již chápeš, jaký je její význam! Je to nejvyšší svátost, jakou řád má, a přinesla by mu i mír a pokoj, kdyby nejednal proti Ježíšovu učení. Pokud se staneš velmistrem našeho řádu, chlapče, buď prozíravější a hledej Světlo, milost, pokoru a mír v činech, které ti bude souzeno učinit. Jeruzalém je nyní v moci temnoty, avšak kdesi ve středu Evropy je údajně místo, které se stane novým domovem těch, kteří hledají a ctí Ježíše a jeho poselství. Nevím, zda tobě bude dáno toto místo najít a tuto posvátnou Knihu tam dopravit, přesto bych byl rád, kdybys přijal tento můj poslední úkol!“
Překvapený Jakub stále nevěřícně hleděl na zářící emblém, zatímco velmistr vyndal z truhlice zaprášený plášť a tornu. „Pojď, obleč si to,“ vyzval Jakuba. „Pro nejbližší čas zapomeň, že jsi templář a staň se prostým poutníkem.“
Jakub opatrně podal schránku zpět velmistrovi a převlékl se. Velmistr mezitím vyndal z truhlice zlaté mince a šperky a dal je do torny, do které nejdříve vložil Knihu. Venku bylo slyšet čím dál silnější lomoz a výkřiky těch, kteří umírali na hradbách, bortících se pod palbou metacích strojů obléhatelů.
„Toto ti zajistí cestu do bezpečí,“ řekl velmistr, když naplnil tornu. Potom si sundal prsten velmistra a zasunul ho Jakubovi do pláště. „Knihu střež jako oko v hlavě. Věřím, že tě vyvolí novým velmistrem. Pokud by to tak nebylo, předej prsten tomu, kdo bude tuto funkci zastávat, a dohlédni, prosím, na to, aby ji dopravil na svaté místo. Tam by ji měl najít ten, komu bude dáno v ní číst. Prý tím dostane moc zbavit celý svět temnoty.“
Nakonec mu položil ruku na rameno a pohlédl zpříma do očí. „Za chvíli odpluje z přístavu naše poslední loď, je potřeba, abys ji stihnul. Běž rychle a nezastavuj se!“
V tom pohledu spatřil Jakub vše, co s velmistrem za poslední roky prožil. „Udělám vše, co bude v mých silách, abych splnil vaše přání!“ zvolal.
„Děkuji ti, Jakube,“ odpověděl mu velmistr.
Pak přešel ke stěně za jeho zády a zatlačil na jeden z kamenů, čímž se uvolnil kus stěny a otevřel se tak otvor do skryté chodby. Mistr sejmul ze stěny louč a podal mu ji. „Utíkej!“
Jakub si nasadil tornu na záda, naposledy se podíval na velmistra a vyrazil do tmy. Z dáli k němu dolehl zvuk, jak stěna za ním se zavřela.
Běžel tak rychle, jak jen mohl. Znal tu chodbu, dvakrát tudy doprovázel velmistra, když se potřebovali nepozorovaně dostat z hradu do přístavu. Nikdy mu ale nepřipadalo, že je tak dlouhá, jako nyní. Najednou uslyšel obrovské zadunění a stěny chodby se mohutně otřásly. Pochopil, že kdesi za ním se zřítily a chodba se zavalila. Přidal do běhu a za okamžik spatřil v dáli před sebou slabý paprsek světla a ucítil svěží závan mořského vzduchu.
Chodba ústila do nevelké jeskyně na břehu moře, kde byla, v jejím rohu, ukrytá malá bárka. Jakub ji rychle dovlekl na vodu, naskočil a zabral do vesel. Opatrně vyjel na moře a svůj pohled okamžitě nasměroval ke hradu. Hradby Akkonu se propadly a hordy mameluků slézali rozvaliny, aby se dostaly dovnitř. Nikdo jim neodporoval, všichni obránci zahynuli. Jakub zamáčkl slzu a zamířil loďkou k přístavu.
V tom spatřil, jak poslední templářská loď právě vyplouvá na širé moře. Opustil všechny chmurné myšlenky a zabral do vesel. Naštěstí bylo moře klidné a loď plula jeho směrem. Pádloval ze všech sil a vzdálenost mezi jeho bárkou a lodí se zkracovala. Když byl na dosah volání, nechal pádla, povstal a snažil se svými výkřiky upoutat pozornost.
Netrvalo dlouho a jeden z námořníků si ho všiml. Snad to byl závan mořského vánku, který u kapitána vyvolal vzpomínku na jeho mládí, kdy ho zachránila loď, když jeho člun, v mladické nerozvážnosti, odnesla nenadálá bouře na širé moře, že, ačkoli to bylo v nastalé situaci riskantní, neboť nikdo nevěděl, zda je mameluci nebudou pronásledovat, poručil zastavit v plavbě a nechal Jakuba doveslovat k lodi.
Jakub se vyšplhal po shozeném provazovém žebříku na palubu. „Děkuji, kapitáne,“ řekl, hned, jak se postavil na nohy. „Jsem nejspíš poslední z tohoto města, koho jste nalodil.“ Pak sáhl do torny, vyndal tři zlaté livry a podal mu je.
Kapitán se při pohledu na zlato usmál. „Kam pluješ, poutníku?“ zeptal se.
„Tam, kam vy,“ odpověděl Jakub.
„Vzhůru tedy na Kypr!“ zavelel kapitán a loď se dala do pohybu.
Jakub sešel do podpalubí. Nikdo přicházejícímu nevěnoval pozornost. Každého zaměstnávaly jeho vlastní starosti, mnozí byli vyčerpáni, hodně z nich bylo zraněno a všichni se modlili a děkovali Bohu, že přežili a nyní je tato loď odváží do bezpečí.
Se soucitem hleděl Jakub na toto utrpení a vzpomínal na velmistra. ‚Jeho život je již v rukou Pána. ‘
Velmistrova slova však ležela Jakubovi stále v hlavě. ‚Proč se tak rozcházela s tím, co se do této doby učil o svatosti jejich poslání, o potřebě dodržovat řád a jeho pravidla, o potřebě bohatství k tomu, aby mohli zastávat svůj úkol, o potřebě rozhodovat a ovlivňovat rozhodování druhých, aby nebyli ve své moci oslabeni. Mnoho toho vyslechl, mnohému se naučil, přesto cítil, že velmistrova slova jdou hlouběji, jdou k samotné podstatě poslání templářů. A toto poslání se rozplynulo v lesku peněz, množství krve a touze po moci. Možná proto skončilo tak, jak skončilo. Jeruzalémská říše je ztracena a kdo ví, jaký osud templáře čeká doma, ve Francii či Anglii? Vypadá to však, že kdesi ve středu Evropy je naděje.‘
Při svých úvahách došel až k místu v podpalubí, které se mu zdálo vhodné k tomu, aby si odložil svrchní plášť, rozestřel ho na zem, odložil tornu a posadil se. Tornu si dal za záda, aby nepoutala pozornost a meč schoval pod plášť. Ještě jednou se rozhlédl kolem a zavřel oči.
Byla noc, když ho probudil zvláštní bodavý pocit na krku. Otevřel oči a spatřil zarostlou divokou tvář muže sklánějícího se nad ním. Bodavý pocit byl způsoben ostřím dýky, kterou muž svíral v pravé ruce a která se mu zarývala do kůže.
„Vypadá to, že bys mi chtěl dát tu tornu, co máš za zády, poutníku. Je-li ti tedy život milý,“ procedil tiše, ale ostře, neznámý. „Tak honem,“ poručil. „A nesnaž se udělat levou, našli by tě tu až při vyloďování a pak hodili do moře, jako ty, co plavbu nepřežijí. Podej mi tornu!“
Jakub znal tyto situace, tolikrát se dostali s mistrem do střetů, kde zbraně nepřátel byly nepříjemně blízko jejich těl. Pochopil, že neznámý neví, koho přepadl. Položil ruce na zem, jako důkaz toho, že nechce soupeřit, ale vstát, aby tak uvolnil tornu, na které ležel. Přitom nahmatal meč, který měl pod pláštěm. Muž na okamžik oddálil dýku od Jakubova krku a zároveň si ji chtěl přendat do levé ruky, aby pravou popadl tornu. Avšak ještě dřív, než se jí stačil dotknout, Jakubova ruka sevřela meč a nečekaným výpadem se špička jeho meče nepatrně zabodla do krku neznámého. Ten přidušeně vykřikl, upustil dýku a začal se třást.
„Naše role se obrátily, pane,“ zašeptal Jakub a pohledem pátral v šeru podpalubí, zda jejich rozhovor nepřilákal něčí pozornost. Ale všichni kolem tvrdě spali.
„Zasloužil bys probodnout, aby se s tebou stalo to, co jsi plánoval pro mne. Ale já ti dám ještě šanci,“ dodal.
Po těch slovech to vypadalo, že se muž uvolnil. „Promiň, nevěděl jsem, že jsi bojoval,“ chrčel, neboť Jakubův meč byl stále v jeho krku a z rány vytékala krev.
Jakub sebral mužovu dýku a zasunul si ji za opasek. Pomalu vstal a muž se pod ostřím meče také napřímil. „Projdeme se ke kapitánovi,“ rozhodl Jakub. „Jdi a věř, že pokud uděláš jediný krok stranou, tento meč, který již sprovodil ze světa tolik pohanů, nebude mít problém přidat k nim i jednoho hříšného křesťana.“ Pak sklopil zbraň a nechal muže otočit. Jemným bodnutím do zad ho přiměl, aby vykročil. Potichu vyšli na palubu. Byla jasná noc a jen pár opilých námořníků se potloukalo po palubě, nevšímajíc si nikoho a ničeho.
„Kde je kapitán,“ zavolal Jakub na toho, který byl nejblíž. Ten zavrávoral. „Kapitán,“ zvolal, „Siegfriede, kde je teď kapitán?“ zahalekal na námořníka, který se opíral o vyvýšenou druhou palubu.
Ten se zachechtal. „Jestli už není pod stolem, tak nasává na můstku.“
„Jdeme,“ zavelel Jakub. Vyšli na můstek a spatřili čtyři námořníky vzájemně se válející po sobě a mumlající něco nesrozumitelného.
„Hledám kapitána,“ zvolal na skupinu Jakub tak důrazně, že se všichni zarazili a mžouravě hleděli na příchozí. „Á, to je náš loďkař,“ zvolal kapitán, „ale pozor, platící pasažér! – Co se děje, že to nepočká do rána?“
„Vedu ti škodnou, která se ti potuluje po lodi. Chtěl mne okrást a snad i zabít. Kam ho mohu zavřít?“
Kapitán se zarazil. Neměl rád problémy a v kajutě pro vězně měl právě složený kontraband, který slíbil dovézt jednomu kupci na Kypr. Vůbec se mu nehodilo do ní někoho zavírat.
Dopotácel se k příchozím a cestou se snažil alespoň trochu vystřízlivět.
„A hele, tebe jsem už někde viděl,“ spustil kapitán, když si Jakubova zajatce důkladně obhlédl. „No jasně, tebe jsem vyhodil z lodi, nechtěl jsi zaplatit ani centim. Jak ses sem dostal?!“ zaburácel.
Muž mlčel a zle se po kapitánovi podíval.
„Nech ho tady,“ řekl Jakubovi, „černý pasažér, však mi si to s ním vyřídíme. Chlapi!“
Zbývající tři námořníci se zvedli a dopotáceli se ke kapitánovi.
„Svázat!“ poručil.
„To ti nedaruji,“ zasyčel muž.
Kapitán se rozesmál. „Tak ty mi budeš ještě vyhrožovat? Máš čím zaplatit cestu?“
„Zaplatím, až budu na místě. Čekají mne tam.“
„Buď zaplatíš teď nebo vystupuješ.“ rozhodl kapitán.
„Není kam vystoupit.“
„Ale je, to by ses divil. Tak jak je to, zaplatíš?“
„Teď nemám, ale…“
„Dost, chyťte ho a hoďte přes palubu!“ poručil kapitán.
„To nemůžeš udělat!“ vzrušeně vykřikl muž, „pusťte mne! Zaplatím po přistání!“ Ale to ho již tři statní námořníci vlekli k okraji paluby. „Raz, dva, tři, hop,“ zaznělo sborově a mužovo tělo se ocitlo třepotající se ve vzduchu. Jeho výkřik „néé,“ k nim doléhal do okamžiku, než se ozvalo šplouchnutí vody.
Jakub schoval meč, otočil se a vydal se zpět k místu, kde zanechal tornu. Ta zde ležela bez povšimnutí. Opět tedy na ni ulehl a po chvíli přemítání usnul.
Kypr
Třetí den plavby stálo slunce vysoko na obloze, když všichni zaslechli volání: „země na obzoru!“ Každý, kdo mohl, začal vybíhat z podpalubí, aby se zahleděl přes hladinu moře a vyhlížel pevninu.
Vskutku netrvalo dlouho a malý bod v dáli se začal přibližovat, až se z něho stal dobře viditelný, dlouho očekávaný, cíl, kam všichni mířili s nadějí na dny příští. Dny bez boje, bez krve a strádání.
Jakub stál opřený u zábradlí na přední palubě a zamyšleně hleděl před sebe. ‚Co ho asi tak čeká?‘ přemítal. ‚Má se na Kypru zdržet nebo co nejrychleji pokračovat do Templu? Kde se asi tak sejde rada, aby zvolila nového velmistra řádu a on mu mohl předat prsten? Jak má naložit s posvátnou Knihou? – Snad mi cestu ukáže Bůh,‘ uzavřel svoje úvahy.
Jakmile loď přirazila ke břehu, rozloučil se s kapitánem a zmizel v davu, který se mezitím shromáždil v přístavu a vyhlížel nové návštěvníky. Věděl, že by mohl vyrazit do některého z templářských domů ve městě, ale nejdříve se chtěl najíst a zjistit, kdy vyplouvají lodě do Evropy. Bude-li ještě dnes spojení, bude to brát jako znamení, aby pokračoval v cestě.
Když se od námořníka v přístavu dozvěděl, že v podvečer odplouvá loď do Benátek, okamžitě se vydal hledat jejího kapitána. Zlaté livry opět zapůsobily. Dostal malou, ale přijatelnou kajutu, kam se mohl uchýlit. V čase, který zbýval do odjezdu, nakoupil na trhu potraviny na cestu, sehnal vodu a když slunce zapadalo za obzor, karavela vyplula.
S modlitbou a poděkováním Bohu za vedení se natáhnul na lůžko a zvažoval, co ho čeká. ‚V Benátkách si musí obstarat koně a zásoby na cestu do Paříže. Uchýlí se do Templu a dál se nechá vést Božím záměrem.‘
V Templu
Rázné zabušení na bránu Templu, nacházejícího se na okraji Paříže, zpozornilo strážce. „Kdo tam?“ zvolal.
„Tady rytíř Jakub, přicházím z Akkonu,“ odpověděl Jakub.
„Z Akkonu?“ vyhrkl strážce a rychle otevřel bránu. „Vítej bratře, už jsme dostali tu zprávu, že Akkon padl. Bylo to hrozné?“
„Ano, jsem poslední, kdo ho opustil živý. Posílá mne sám velmistr. Je tady někdo z rady?“
„Je tady pouze bratr Hugon, správce Templu. Ostatní jsou v Sidonu nebo už možná na Kypru, kdo ví. Situace se rychle mění, no, však víš sám. Pojď, zavedu tě k němu!“
Zaklepání na dveře místnosti v samém srdci Templu, která byla určena jako kancelář správce, kteroužto funkci nyní vykonával Hugon de Peraud, vyrušilo Hugona od psaní listu papeži Mikuláši. Dle informací, které se k němu dostávaly, byla situace na východě katastrofická. Akkon padl a ani další bašty templářů nebylo možné udržet. Poslední zprávy, které dostal, naznačovaly, že bude potřeba se stáhnout na Kypr, kde měl řád rozsáhlé majetky a bylo odtud možné opět začít konsolidovat síly na další křižáckou výpravu. ‚Papež by měl začít jednat. Vždyť doposud drželi křesťané celé Jeruzalémské království a najednou to vypadá, že přišli o všechno. Pokud se něco nepodnikne, kdo ví, kam až muslimové zajdou.‘
„Dále!“ zvolal rozmrzele, neboť zaklepání přerušilo jeho úvahy nad textem, který si skládal v hlavě.
„Pane,“ promluvil strážce od brány, když vešel, „je tady rytíř Jakub. Přišel právě z Akkonu.“
„Z Akkonu?“ překvapivě zvolal Hugon. „Ať vstoupí!“
Hugon chvatně vstal ze židle, obešel stůl a vydal se v ústrety Jakubovi, který pomalu vešel do dveří.
Jakub poklekl a promluvil: „Pane, jsem Jakub z Molay a přináším poslední poselství od velmistra Viléma.“ Přitom z kapsy vytáhl velmistrův prsten a podal ho Hugonovi.
Hugon vzal prsten a dlouho si ho mlčky prohlížel. „Povstaň Jakube a vítej v Templu. Budu rád, když mi budeš vyprávět o tom, co se dělo ve Svaté zemi a jaká je naše situace. – Vidím však, že jsi již dlouho na cestě. Bratře Richarde,“ obrátil se na strážce, který tam stále ještě stál.
„Ano, pane?“
„Najdi bratru Jakubovi pokoj, vezmi ho na koupel a dej mu nové šaty. Pak se sejdeme na večeři a já ti budu pozorně naslouchat, Jakube.“
„Ano, pane!“
Po bohaté večeři, kterou Jakub s chutí přijal a při které všem přítomným bratrům líčil situaci na východě a poslední dny v Akkonu, ho Hugon pozval do své pracovny. Usadili se v jejím rohu v pohodlných křeslech.
„Bylo to poutavé vyprávění, bratře Jakube,“ začal Hugon. „Ale není to asi všechno, co se stalo, nemýlím se?“
„Ne, pane,“ potvrdil Jakub. Před tím, než mne velmistr uvolnil ze své služby, svěřil mi nějaké věci a poslání.“ Poté vylíčil slova velmistra tak, jak mu je kladl na srdce.
„Podivné řeči vedl Vilém,“ reagoval na jeho vyprávění Hugon. „Určitě se o nich nikde nezmiňuj! Teď není doba na to, aby bratři pochybovali. Naopak, je potřeba se sjednotit a znovu se vydat dobýt zpět naše království. Zrovna to píšu papeži. Co je však naprosto nezbytné, je ochránit svatou relikvii, kterou ti velmistr svěřil. Vím, že naši bratři získali v minulosti jakousi vzácnou schránku z pozůstalosti Ježíše, ale jelikož si ji předávali velmistři v Jeruzalémském království, nikdy se nedostala sem, do Evropy. – Tak ji tu nyní máme!“ potěšeně dodal.
„Ano, pane,“ přisvědčil Jakub. „A naším posláním je dopravit ji na místo, na které je předurčena.“
„Kde je ale budeme hledat, Jakube?“
„Nevím, ale věřím, že Boží cesty nás na to místo zavedou!“
„Souhlasím s tebou. Do té doby však, než její cesta povede dál, bude potřeba ji dobře uložit u nás v Templu. Prosím, přines ji, sám bych ji, alespoň na chvíli, rád spatřil. Zašlu pak zprávu novému velmistrovi. Předpokládám, že byl již ustaven v Sidonu.“
Po těch slovech Jakub vstal a vydal se do svého pokoje pro tornu. Hugon mezitím připravil malou truhlici.
Když se Jakub vrátil, ukázal na truhlici a Jakub postupně vyndával z torny peníze, drahokamy, zlaté předměty i svátosti a opatrně je do truhlice ukládal. Jako poslední vyndal z torny relikvii. A opět se, sotva ji vzal do ruky, jemně rozsvítil její středový emblém ve tvaru božského oka. Hugon v údivu přihlížel tomuto výjevu.
Jakub schránku podal Hugonovi. V okamžiku, kdy ji Hugon od Jakuba převzal, světlo zhaslo.
Opatrně ze všech stran prohlížel Hugon vzácný předmět, který držel v rukách. „Relikvie má k tobě zřejmě bližší vztah, než ke mně,“ poznamenal Hugon. „Kdo ví, možná, že nám tím chce něco naznačit. Je-li to Kniha, jak říkáš, dokázal bys v ní i číst, bratře Jakube?“ vyzval ho a položil ji na stůl.
Jakub uchopil schránku a zkoumal, jak ji otevřít. V tom se najednou vrchní plocha se zářícím emblémem sama od sebe odklopila a oba překvapeně hleděli do jejího nitra. Spatřili zde několik samostatných listů ze zvláštního materiálu. Byly čistě bílé, ale sotva se některého z nich Jakub dotkl, na listu se objevil buď zvláštní text, anebo podivný obrazec. Ani jeden z nich však nerozuměl tomu, co znamenají.
„Myslím, že v těchto symbolech je ukryto Ježíšovo poselství,“ vzrušeně zvolal Hugon. „Je to Ježíšova Kniha!“
„Ano, je to Ona!“ potvrdil Jakub. „Jen, bohužel, neumíme rozluštit to, co nám chce sdělit. Snad až ji dopravíme do té Středozemě, snad tam ji objeví ten, kdo v ní bude umět číst a ukáže ostatním Cestu. A já splním úkol, který mi velmistr uložil.“
„Tvoji bratři budou stát při tobě a pomohou ti nést toto břímě!“ prohlásil Hugon.
Velmistr
1291 – 1292
Tři dny uběhly od okamžiku, kdy Jakub vkročil do Templu. Po důkladném odpočinku se začal zapojovat do každodenního režimu. Avšak již čtvrtý den ráno si jej k sobě zavolal Hugon.
„Bratře Jakube, přišla zpráva, že novým velmistrem byl zvolen Theobald Gaudin. A ten tě žádá, abys ses vypravil za ním na Kypr, kde jsou i ostatní představení řádu, a předal mu prsten a informace od velmistra Viléma. Veškeré záležitosti budou nyní řízeny z naší komtury na Kypru. Připrav se na cestu, zítra vyrazíš.“ Odmlčel se a pak tišším hlasem pokračoval: „Knihu navrhuji ponechat v Templu. Má-li směřovat do středu Evropy, myslím, že by nebylo moudré ji vystavovat možným nebezpečenstvím na cestě, která by ji od místa určení vzdalovala. Co o tom soudíš?“
„Myslím, že je to rozumné, bratře Hugone,“ souhlasil Jakub. „Stále však musíme mít na paměti, že ani zde není její určené místo. Proto setrvám ve svém hledání, i když budu daleko.“
„I já, bratře Jakube,“ potvrdil mu Hugon. „Domluveno tedy.“
Vlahý vítr vál od moře, když stál Jakub na hradbách templářského hradu v Limassolu a přemítal o roce a půl svého života na Kypru. Při pohledu na daleký obzor před sebou si uvědomoval, jak jiný je život v poklidu kyperské komtury daleko od bojů, bitev, bolesti a utrpení. Vzpomínal na slova velmistra Viléma, a i když cítil, že v jeho slovech bylo tolik moudrosti, každodenní setkávání se se záležitostmi řádu mu bránilo tuto moudrost dále rozvinout. ‚Kolik politických rozhodnutí museli udělat, jež byla proti původnímu odkazu řádu,‘ přemítal. ‚Vrátí se vůbec někdy do Svaté země?‘
Jeho rozjímání náhle přerušilo volání: „Velmistr zemřel, modlete se!“
Poklekl na kolena a modlil se za bratra Theobalda. Ten čas strávený v jeho blízkosti ho lecčemus naučil. Třeba tomu, že není možné věřit papeži či králům, či se spoléhat na to, že platí uzavřené dohody. Nebo že je potřeba se neustále ptát na Boží vůli, a přitom se stejně bát o to, zda vyjdou záměry, které máme v úmyslu vykonat.
‚Kdo ale nahradí velmistra Theobalda? Nejschopnější by byl Hugon, ten zná poměry ve Francii, je blízko papeži a králi, umí jednat a hlavně mluvit. Jenže je daleko. Koho zvolí rada?‘ zvažoval.
Po velmistrově pohřbu se sešlo 12 nejvyšších představitelů templářského řádu v sále hradu, aby rozhodli o novém velmistrovi. Každý z nich měl právo navrhnout jedno jméno.
„Navrhuji zvolit Hugona de Peraud,“ vyslovil svůj návrh Jakub, když na něj přišla řada.
„Ale ten tu není přítomen,“ namítl bratr Renauld, který zastával pozici maršála a nyní řídil zasedání.
„Vím, ale je dobře zasvěcen do našich záležitostí a jedná našim jménem s celým křesťanským světem. Myslím, že by byl v této době pravým mužem na svém místě,“ dokončil svoji řeč Jakub.
Ostatní uvažovali. Ač se každému z nich zdálo lákavé stát se velmistrem řádu, všichni si byli vědomi, že mají velmi málo zkušeností postavit se do jeho čela. Jakubův návrh se jim zdál dobrým východiskem ze složité situace, ve které se nyní nacházeli.
Po ukončení hlasování bylo jasné, že Jakubův návrh je jednomyslně přijat.
„Vyšleme rychlého posla do Templu a vyzveme bratra Hugona, aby přijel na svoji inauguraci,“ rozhodl bratr Renauld.
Jakmile se Jakub doslechl, že do přístavu připlouvá loď z Francie, sedl na koně a vyrazil.
„Bratře Hugone,“ zvolal, sotva ho zahlédl v davu vystupujících pasažérů. „Vítám tě na Kypru!“ volal radostně a bylo vidět, že se těší z tohoto setkání.
„Buď zdráv, bratře Jakube,“ pozdravil ho Hugon přátelsky. „Rád tě zase vidím.“ Pak jej uchopil pevně za ruku a zasmušile dodal: „Musím se ti ale přiznat, že nejsem příliš potěšený svým zvolením.“
Jakub se zarazil. „Ale bratře Hugone, jsi z nás nejzkušenější! Kdo jiný než ty, by měl být velmistrem v této době! Potřebujeme někoho, kdo je znalý politického světa, vyjednávání s papežem, králi, vévody. Toto není boj mečem, taktika bitvy, dobývání pevností nebo jejich obrana. Toto je boj slovem a v tom jsi z nás nejlepší!“
„Přesto si myslím, že moje místo je střežit Templ, ne vládnout řádu, bratře Jakube.“
„Ale já jsem ti tak věřil. Ostatně byl to můj nápad,“ přiznal se.
„Myslel jsem si to.“ Pomalu kráčeli městem a mlčeli.
„Pamatuješ, bratře Jakube,“ promluvil Hugon, „jak se ti rozzářila ta relikvie, kterou jsi přinesl? Chodil jsem se na ni občas dívat a ptal se, zda mi nepřinese nějakou myšlenku, jak s ní máme dál naložit.“
„Ano, také na ni neustále myslím a přemítám, na které místo ji doručit,“ pokyvoval Jakub.
„Právě. Jedině ten, kdo je schopen s ní komunikovat, je předurčen k tomu s ní zacházet a tím je vyvolený vést náš řád. V mé ruce se nerozsvítila ani neotevřela. Soudím tedy, že nejsem tím pravým. Za to ty, Jakube, máš v sobě něco, co ji dokáže probudit k životu. Myslím, že jedině ty můžeš najít to místo a znovu vybudovat řád templářů v jeho velikosti, kterou již nepamatujeme. A kdo ví, třeba jednou, s její pomocí, získáme zpět Jeruzalém. Proto jsem ji přivezl s sebou,“ dodal na závěr.
„Vážně?“
„Ano. Chci ji předložit radě. Ať relikvie rozhodne, kdo se má stát velmistrem.“
Tentokrát již plném počtu třinácti členů zasedla rada ke kulatému stolu v královské síni templářského hradu, aby oficiálně jmenovala Hugona de Peraud novým velmistrem. Po zahájení zasedání maršálem Renauldem se přihlásil o slovo Hugon.
„Vážení bratři,“ začal svoji řeč, „bylo mi velkou ctí dozvědět se, že rada vybrala mne jako svého nového velmistra. Vím, že to nebývá zvykem, přesto bych vám rád dal ke zvážení jinou možnost.“ Při těch slovech se na sebe bratři udiveně podívali.
Hugon pokračoval: „V posledních letech, v době, kdy vy jste statečně bojovali proti pohanům a ocitali se dennodenně v zajetí života a smrti, jsem střežil pokladnici Templu a sháněl prostředky a pečoval o naše statky. Stal jsem se více administrátorem než politikem, bojovníkem či snad vůdcem. Při své správě jsem jednal s papeži, králi, šlechtou a v tomto ohledu jsem připraven být novému velmistrovi v každém ohledu nápomocen. Ale je tu jedna okolnost, která mne vede k rozhodnutí navrhnout do funkce velmistra někoho z vás.“
Nastalo ticho, přerušené až Renauldem: „O co se jedná, bratře?“
„Stalo se, že když, po pádu Akkonu, dorazil do Templu bratr Jakub, přinesl, kromě prstenu od velmistra Viléma, i tuto relikvii.“ Po těch slovech vyndal Hugon z pláště schránku a položil ji doprostřed stolu. „Toto je kniha Ježíše Krista,“ pokračoval Hugon, „Kniha, která v sobě ukrývá návod na poznání věcí Božích, na spásu duše, slávu, bohatství na zemi i na nebi, na věčný život ve zdraví a jistě i mnoho jiného, co se nám dnes jeví jako nepochopitelné a skryté. Tuto Knihu nosil Ježíš s sebou, když chodil po zemi a konal svoje skutky. Tuto Knihu si, od chvíle, kdy jsme ji získali, předávají velmistři našeho řádu.“
Všichni upřeně pozorovali schránku na stole a nedokázali od ní odpoutat zrak.
„Jenomže všechna její tajemství jsou dostupná pouze tomu, kdo je pro ně vyvolen. V Nazarethu se tato relikvie nacházela do okamžiku, než ji, z Boží milosti, dostal Hugo de Pays. A, jak se traduje, kromě Huga, v ní nikdo z velmistrů nebyl schopen číst. Já jsem však před rokem a půl na vlastní oči viděl zázrak. A to, když zde přítomný bratr Jakub měl Knihu v ruce. Nejen, že se rozzářilo Boží oko v jejím emblému, ale schránka se dokonce sama otevřela.“
V tomto okamžiku se pohledy všech členů upřely na Jakuba.
„Ano, bratři,“ promluvil Jakub, „je tomu tak. Avšak veškerý text, který se objevil, mi byl nesrozumitelný.“
„To nevadí, bratře Jakube, možná, že tehdy ještě nebyl pro toto zjevení vhodný čas,“ řekl Hugon. „Podstatné je, že tento vzácný artefakt má k tobě větší pouto než ke komukoli jinému. A to já považuji za daleko větší hlas, než mají hlasy všech členů rady dohromady.
Bratři!“ zvolal Hugon. „Prosím, vezměte každý z vás tuto knihu do ruky a nechte kolovat. Navrhuji, aby se velmistrem stal ten, koho si vyvolí tato svatá relikvie.“
„Souhlasím s bratrem Hugonem,“ povstal maršál Renauld. „V této, dnes tak závažné, chvíli, kdy máme před sebou takovouto drahocennou relikvii, je moudré, aby ona vyvolila našeho velmistra. Vždyť její vědění daleko přesahuje všechny naše schopnosti a znalosti.“ Pak se pro ni natáhl a vzal ji do ruky. Emblém na Knize vydal slabý svit, schránka však zůstala zavřená.
Z ruky do ruky jednotlivých bratří putovala Kniha. Každý z nich ji mohl dostatečně prozkoumat a ohmatat ze všech stran. I stalo se, že některému z nich se objevilo světlo jejího emblému, ale nikomu z nich se neotevřela.
Jako poslední ji uchopil Jakub. Před udivenými zraky členů rady se Boží oko rozzářilo jasným světlem a její horní plocha se sama od sebe odklopila. Všichni se nahrnuli kolem schránky a hleděli na jednotlivé listy, které z ní Jakub vytahoval a na kterých se objevovaly různé symboly či obrazce. Nikdo však nedokázal vyložit, co by mohly znamenat.
Když Jakub Knihu zavřel a položil doprostřed stolu, světlo se pomalu vytratilo.
Do nastalého ticha zvolal Hugon: „Navrhuji zvolit bratra Jakuba velmistrem našeho řádu!“
„Souhlasím, souhlasím,“ ozývalo se postupně od ostatních. Jen Jakub mlčel. Cítil, že jej právě dostihl jeho osud a Vilémova předtucha. S relikvií na něho nyní dolehla tíha úkolu, který mu byl svěřen.
Velmistr byl zvolen.
Veveří
1304
„Gerarde,“ zavolal Jakub na svého synovce, kterého nedávno ustanovil svým osobním strážcem a který byl ve vedlejší místnosti sousedící s pracovnou velmistra.
„Ano, pane?“ odpověděl Gerard a objevil se v otevřených dveřích spojujících obě místnosti.
„Jak se jmenuje to místo, kde se bude konat ta provincionální kapitula našeho řádu?“
„Komenda Veveří, mistře. Hrad ve Středozemí, té oblasti se říká Morava.“
„Zvláštní název,“ poznamenal Jakub.
„Ano, pane, a dozajista i zvláštní kraj. Prý víno v tom kraji mají výborné. I když na francouzské to jistě nemá,“ doplnil.
„Děkuji ti. Zítra se začneme chystat na cestu.“
„Budu připraven, pane.“
„Dobře, Gerarde, můžeš jít.“
Po těch slovech se Gerard vzdálil zpět do vedlejší místnosti a Jakub se posadil do křesla.
‚Dvanáct let již uplynulo od okamžiku, kdy byl zvolen velmistrem řádu,‘ přemítal. ‚Dvanáct let života na Kypru, které strávil ustavičnou snahou přesvědčit papeže a panovníky o uspořádání další křížové výpravy do Jeruzaléma. Bez výsledku. Místo toho sledoval, jak jednotliví vládci mezi sebou bojují o moc a území, jak přichází noví nájezdníci z dalekých krajů a dobývají a pustoší, co jiní vybudovali.
Do různých válek a bitev vyjížděli i templářští rytíři, avšak jejich síla již dávno nebyla taková, jako dřív. Podařilo se sice přesvědčit řadu mladých mužů, aby se přidali k řádu, jeho řehole však mnohé odrazovala. Naštěstí Hugon dokázal z Templu dobře spravovat majetek řádu a získávat peníze na armádu, opravy hradů či opevnění a nové stavby. To, co řádu působilo největší starosti, byly finanční půjčky, které byly poskytovány králům, i papeži, a které se následně stávaly předmětem svárů a neustálých dohadování. Jakub věděl, že není v jeho povaze umění slovní taktiky, slibů, výhrůžek, podvodů a lží, jež všechna takováto jednání provázela. Cítil, že spojení s relikvií, díky níž byl zvolen, ho vede k životu v pravdě a lásce k bližnímu v souladu s Boží vůlí a Ježíšovým milosrdenstvím. Také mu často přicházela na mysl slova velmistra Viléma, kterými se s ním loučil v Akkonu. Nebyly mu vlastní intriky, které vyžadovala politika. Tolik potřeboval mnohdy poradit, jakou cestu se má vydat, jak rozhodnout. Tolik by uvítal radu z Ježíšovy Knihy, ale textu, který se mu objevoval na jejích stranách, stále nedokázal porozumět.
Veveří,‘ opakoval si v duchu. ‚Místo ve Středozemi. Inu, kdo ví, třeba to je zrovna to místo, kam se má relikvie dopravit. Vlastně i proto se vydává osobně na tuto dalekou cestu. Jakoby mu něco říkalo, že je to důležité. Třeba tam ji jednou najde ten, kdo v ní bude umět číst. Třeba.‘
Jakub už viděl mnoho hradů, kterými prošel, proto se zaujetím hleděl na Veveří vypínající se před ním na ostrohu skály. Snažil se vnímat energii tohoto místa a sám si kladl otázku, zda takovýto hrad by mohl ochránit tak vzácnou relikvii. ‚Možná, že právě to je ono – tady by ji nikdo nehledal,‘ uvažoval. Ale nechtěl se ukvapit ve svém rozhodování. Pobídnul koně a pomalou jízdou vystoupali s Gerardem ke vstupní bráně do hradu, kde na ně již čekal purkrabí a pokynul jim, aby pokračovali dál po mostě.
Druhou branou vjeli na nádvoří. Sesedli z koně a přivítali se s hostiteli, v jejichž čele je vítal provinciální komtur pro Čechy a Moravu, bratr Ekko.
„Zajímavé místo,“ řekl po úvodních oficialitách Jakub. „Bylo by možné si ho zítra projít?“
„Samozřejmě, mistře,“ odpověděl purkrabí. „Bude mi potěšením provést vás po hradě. V posledních letech byl hrad na mnohých místech opraven. Je nám ctí, že zde můžeme hostit takovou vybranou společnost, jakou jsou nejvyšší představitelé Templářského řádu.“
„Právě proto jsme si toto místo vybrali k našemu zasedání,“ reagoval na slova purkrabího Ekko. Mistře Jakube, věz, že naše komenda velmi významně přispívá k vážnosti a ctěnosti řádu v této zemi. Sám král Václav III. je naším členem.“
„To rád slyším. Panovníci jsou vždy vítáni v našich řadách. Bohužel ne vždy je to však ku prospěchu naší věci,“ poznamenal tajemně a v hlavě mu běžela myšlenka o zájmu francouzského krále Filipa stát se členem a posléze velmistrem řádu. „Ale tím se pro dnešek nenechme rozptylovat,“ dodal vzápětí. „Velice rád si vyslechnu informace o stavu věcí řádu ve Středozemí a názory bratrů na dění zde u vás a ve světě. Pojďme tedy,“ vyzval je.
Byl večer a Jakub stál u pozorovatelny věže hradu a sledoval hvězdy na obloze. Všude vůkol se rozprostíralo ticho, jen občas bylo slyšet strážce, jak přecházeli po hradbách. Dole pod hradem se třpytila hladina řeky, jež zvolna plynula kolem hradu dál na jih. ‚Jak mystické místo pro uložení Ježíšovy Knihy,‘ přemítal Jakub. ‚Ale kam ji zde umístit, kde ji ukrýt? Pane, dej mi, prosím, znamení,‘ modlil se Jakub cestou do svého pokoje.
Druhý den, hned po ranní mši, vyrazili Jakub, Gerard, purkrabí a bratr Ekko na prohlídku hradu. V jejím závěru pak sestoupili do podzemí.
„Možná bych měl uchovat v mlčení, co se skrývá ve skále pod tímto hradem,“ začal v jedné chvíli purkrabí, „ale cosi mi říká, že vy patříte k osobám, kterým mohu naprosto důvěřovat a které by to, co vám chci ukázat, mohlo zajímat.“
„No, vy nás napínáte, pane purkrabí!“ zvolal Jakub a dodal: „Zároveň si vážíme vaší důvěry a máte naše slovo, že pomlčíme o všem, co zde spatříme!“
„Pojďte za mnou, pánové,“ vyzval je purkrabí a ostatní ho následovali.
Netrvalo dlouho a stanuli v místnosti hradu, na jejíž stěnách byly vymalovány působivé výjevy ze života zvířat. Purkrabí ukázal na jeden z nich a pronesl: „Vážený velmistře, pánové, dovolte mi ukázat vám tajemství hradu Veveří.“ Pak pohnul kamenem s ocasem páva a zatlačil na stěnu. Část zdi před nimi se náhle rozestoupila a objevil se otvor. Opatrně jím prošli za purkrabím do prostorné jeskyně.
„Tato jeskyně byla objevena při stavbě studny,“ vysvětloval purkrabí. „Pán hradu ji nechal takto dovedně zazdít a pouze on a já víme, kde se nachází a jak se do ní vstupuje. Věříme, že by mohla být spolehlivým místem pro věci či poklady, které mají zůstat skryté před těmi, jimž nejsou určeny. Budete-li potřebovat ji využít, je Řádu templářů plně k dispozici.“
„Zvláštní situace, pane purkrabí,“ ozval se velmistr. „Zrovna včera večer jsem uvažoval o tom, zda by se na hradě dala, v případě potřeby, uložit jedna vzácná relikvie našeho řádu?“
„Jak jsem řekl, mistře,“ odpověděl purkrabí, „jeskyně je připravena splnit svůj účel. O co by se mělo jednat?“
„Jedná se o pozůstalost z dob, kdy templáři ještě ovládali Jeruzalém. Podle odkazu, který máme k dispozici, by ji měl kdesi na území Čech a Moravy nalézt ten, jenž je pro ni předurčen. Víc nevíme. Ani kdo by jím měl být, ani kdy se tak má stát. Věřím však, že relikvie si ho sama zavolá. Teď budu rád, když budu vědět, že ji, až přijde čas, budeme moci svěřit pod ochranu tohoto místa. Samozřejmě tak, aby se o tom nikdo nedozvěděl.“
„Mistře, na to se můžete spolehnout!“ zvolal purkrabí. „Pokud mi bude dáno být v tom čase ještě na hradě, máte moje slovo, že zde bude bezpečně uložena a vydána jen tomu, kdo jí bude povolán.“
„Bratře Ekko,“ obrátil se Jakub ke komturovi, „pokud by se stalo, že bychom vypravili relikvii na tuto pouť v době, kdy již nebudete zastávat svůj úřad, informujte o tomto našem ujednání vašeho nástupce.“
„Mistře, je mi ctí, že jste mi svěřil takovýto významný úkol a slibuji, že bude splněn.“
„Děkuji vám, pánové. Musím přiznat, že Boží prozřetelnost je nevyzpytatelná. Moc dlouho jsem hledal místo ve Středozemí, které bude Bohem vyvolené pro uložení relikvie, a stále nenacházel. Nyní věřím, že budu spát klidněji.“
Po svém návratu na Kypr, hned, jak to bylo možné, otevřel Jakub truhlici ve své pracovně a vyndal z ní Knihu. Vzal ji do ruky, její emblém se rozzářil a schránka se otevřela. Spatřil bílé listy. Uchopil jeden z nich do ruky a pomyslel si: ‚Je, vskutku, Veveří je místem, které hledám?‘ Jaké bylo jeho překvapení, když se na bílém listu objevil srozumitelný nápis: ANO.
‚To je nevídané!‘ zvolal v duchu. ‚Mám tedy na Veveří vypravit tuto Ježíšovu relikvii?‘ opět položil otázku ve své mysli a pod prvním ANO se objevilo podruhé ANO.
„Děkuji,“ řekl, teď již nahlas, a schránku zavřel. Uložil ji zpět na místo v truhlici a s úsměvem na tváři poznamenal: „Vypravíme se tedy spolu zpátky do Evropy. Brzy.“
Filip IV.
12.10.1307
Byl to velkolepý pohřeb vévodkyně de Courtenay, na který pozval Jakuba francouzský král Filip IV. Samotnému Jakubovi se dostalo i pocty být jedním z těch, co nesli rakev a usednout do druhé řady v zámecké kapli Fontainebleau, kde se sloužila zádušní mše. Přesto se Jakubovi zdálo, že chování krále a jeho věrných bylo až příliš vřelé na to, jak král těžko snášel skutečnost, že se mu nepodařilo stanout v čele templářského řádu, ani sjednotit templářský řád s johanity. Zvláštní pocit si nesl v sobě, když si sedal do klášterní lavice.
„Ani nevíte, jak jsem ráda, že vás opět vidím, velmistře,“ rozptýlil jeho myšlenky jemný ženský hlas a on vzhlédl. Spatřil půvabnou tvář komtesy Vivien, kterou zrovna nedávno potkal na zámku v jeho rodném Burgunsku. Tentokrát byl však výraz na její tváři zasmušilý.
Rychle vstal a uklonil se. „I pro mne je potěšením vás pozdravit, milá komteso,“ odpověděl a usmál se.
V tom se rozezněly varhany a začala mše. Oba pomalu usedli na lavici a zahleděli se směrem k oltáři.
Ve chvíli, kdy všichni začali zpívat první píseň, postřehl Jakub vedle sebe jakýsi pohyb. Pootočil hlavu ke komtese a zarazil se. Kombinace vyplašeného výrazu s velikou starostí se jí odrážela v obličeji, když její pohled zamířil na sedadlo, do prostoru mezi nimi. Pohlédl tam. Spatřil, jak z pod ruky komtesy, křečovitě svírající okraj lavice, vyčnívá útržek papíru.
S udiveným výrazem dovedně přehodil svůj plášť přes její ruku. Vivien vzápětí svoji ruku vytáhla zpod pláště a položila na opěrku lavice před nimi. Papírek v ní ale už nebyl.
Jakub vsunul svoji ruku pod plášť a pohmatem opatrně prozkoumával sedadlo lavice, až narazil na malý lístek. Uchopil ho a nepozorovaně si ho zasunul do kapsy hábitu. Malým pokývnutím hlavy dal Vivien najevo, že zprávu převzal a uslyšel její úlevný výdech. Nerozuměl tomu všemu, ale chápal, že to, co je na lístku napsáno, je jistě hodně důležité. Otočil hlavu směrem k oltáři a zaposlouchal se do slov ministranta.
Odpoledne se chýlilo k večeru, když mše skončila a hosté se rozcházeli. Vivien mu od okamžiku předání papírku nevěnovala žádnou pozornost a zmizela, jakmile to bylo možné.
Jakub se se všemi rozloučil a vyrazil zpátky do Templu. Teprve tam, ve svém pokoji, sáhnul do kapsy a vyndal lístek. Z toho, co na něm stálo, ho zamrazilo na celém těle. Stále dokola četl ten text: Mistře Jakube, zítra ráno král napadne Templ, utečte!
‚Není pochyb o tom, že ta zpráva je myšlena vážně,‘ uvažoval. ‚Ať k této informaci komtesa přišla jakýmkoli způsobem, je jasné, že k němu se dostat neměla.‘ Nyní začaly Jakubovi docházet souvislosti uctivého chování krále a intrik, o kterých byl informován.
‚Král chce napadnout Templ,‘ přemítal, ‚chce získat poklady řádu. Chce bojovat? Co teď? Hlavní je, aby nebylo vyzrazeno, že byl informován. Navíc, jako velmistr řádu, nemůže utéct a nechat ostatní bratry napospas tomu šílenci. Papež je s ním jedna ruka. Poklady řádu ale nedostane!‘
„Gerarde, Gerarde!“ zvolal mohutným hlasem do chodby.
„Ano, pane!“ ozval se vzápětí na zavolání Gerard, jehož pokoj se nacházel hned vedle velmistrova a za okamžik se objevil ve dveřích. „Děje se něco?“
„Ano, situace je vážná a je potřeba okamžitě jednat. Svolej Hugona a všechny rytíře řádu, kteří jsou v Tempu. Rychle!“
Gerard byl zvyklý se na nic neptat a tak během necelých deseti minut stálo 15 mužů ve velmistrově pokoji, aby přijali jeho pokyny.
„Bratři,“ začal Jakub, „dostalo se mi zlé zprávy, která je však natolik důvěrná, že přestože znáte naše regule, vyžaduji po vás nyní vyslovení nejvyšší přísahy mlčení našeho řádu.“
Jakmile, jeden po druhém, složili rytíři přísahu, Jakub pokračoval: „Bratři, zítra ráno král Filip napadne Templ.“
Jeho slova vzbudila zděšení i rozhořčení bratří, ale Jakub je rázně umlčel. „Nyní není čas na dohady, spekulace a polemiky. Královi jde zejména o naše zlato, majetek, statky a možná i životy. Proto jsem vás zavázal přísahou, protože nikdo se nesmí dozvědět, že se k nám tato informace dostala. Na vás je nyní konat!
Podle pokynů bratra Hugona naložíte na vozy, které tady máme, všechny relikvie a poklady. Zároveň s sebou vezmete i dokumenty z našeho archivu. Královi a jeho posluhovačům se nesmí dostat do rukou nic, co by jim přineslo informace o našem řádu. Povezete sudy s vínem, obilím či bramborami, a s nimi i část templářské historie. Jeďte tak rychle, jak jen to bude možné do nejbližšího přístavu, a naloďte se. Část věcí převezte na Kypr, část do Skotska a část do Španělska. Buďte opatrní! Vše ukryjte tak, aby, až přijde čas, jsme tyto věci mohli použít v náš prospěch. Jděte a pospěšte si! Moc času nám nezbývá. – Ty, Gerarde, a ty, bratře Hugone, ještě posečkejte.“
Jakmile se zavřely dveře za posledním z rytířů, Jakub pokračoval: „Bratře Hugone, vydej Gerardovi tornu a cennosti, které jsem kdysi přivezl z Akkonu. Pak za mnou, Gerarde, přijď.“
„Jak si přeješ, mistře,“ řekl Hugon. „Bojím se však o tebe!“
„Netřeba se bát. Prošel jsem mnoha válkami a vím, že velmistr vždy stál a bude stát v první řadě šiku. Bohužel však, v této době, nebudu mít příležitost zkřížit meč s protivníkovým, protože tady se nebojuje fér. Ale ať je boj jakýkoli, smrt je stále stejná. A stejně tak i Boží milost. Jděte!“
Netrvalo dlouho a Gerard zaklepal na dveře Jakubova pokoje.
„Vstupte!“ ozvalo se.
Gerard vešel a nesl tornu, kterou kdysi Jakub obdržel od velmistra Viléma.
„Pojď sem, Gerarde,“ vyzval ho Jakub. Gerard přistoupil ke stolu v rohu pokoje, za kterým seděl velmistr a na kterém ležela relikvie, Ježíšova Kniha. „Přidej si tuto schránku do torny a vše doprav na hrad Veveří. Cestou vyhledáš bratra Ekka a předáš mu tento list. Uložíte Knihu na místo, které jsme spolu před třemi roky na Veveří spatřili. Nemluv s nikým o tom, kdo jsi a co vezeš. Jeď! Bůh s tebou!“