1.
Hra o jablko
Eva s Adamem leželi vedle sebe na louce a slastně dřímali. V jejich snech se promítaly obrazy šťastného a radostného života lidí na zemi, když v tom se Eva z ničeho nic probudila. Otevřela oči a spatřila hlavu zvláštního tvora, který ji upřeně sledoval svým okem. Byl tak zvláštní a jeho pohled byl tak hypnotický, že od něho nedokázala odtrhnout oči. Když se jí to nakonec přece jen podařilo, všimla si jeho mohutnosti a délky. Jeho tělo se vinulo v louce, kde ležela, neznámo kam. Zajímala se o zvířata kolem sebe, ale tohoto tvora nepoznávala. ‚Kdo to je a kde se tady vzal,‘ vyvstávaly jí otázky a znovu se zahleděla na to oko. A tu se v její mysli ozval hlas:
„Buď pozdravena, Evo. Měla jsi krásné sny?“
Zachvěla se. ‚Sny? Ano, zdálo se jí o tom, jak elfové vyvedli lidi z podzemí, jak uviděla krásu světa na povrchu země, jak se, jako malá, radovala z přenádherných květin, stromů, průzračných potůčků, zelených luk, zvířat, modré oblohy i toho hřejivého kotouče, který lidé pojmenovali Slunce. Ano, byl to úchvatný sen, jenž se jí zdál. A pak jim elfové ukázali jejich příbytky, kde se usadili. Jen kdyby nebylo té noci, která vše zahalovala. Ještě štěstí, že se zacházejícím Sluncem vycházelo jiné světlo, světlo sice studené, přesto všem bytostem připomínající, že je tady. Luna je nazývali elfové a lidé mu říkali Měsíc – to proto, aby si jeho prostřednictvím uvědomovali plynoucí čas a neustále se opakující cyklus. Vždyť po každé noci zase přišlo ráno, kdy se rozednilo, a lidé vstali, tančili, povídali, sbírali byliny či ovoce pro obživu a radovali se ze života na zemi. A dny se střídali s nocemi a ona rostla a rostla, až jednou se to stalo. To přišli na návštěvu lidé z jiného města a mezi nimi byl on – Adam. Byla to pravá láska, co je okamžitě zasáhla, a oběma bylo jasné, že jsou si souzeni. Jejich ruce se spojily a pak i srdce a těla. V radosti se rozloučila s rodiči a odešla za Adamem. Poznala nové město, nové přátele. Harmonie, láska a spokojenost panovala vůkol a lidé zapomněli na čas temnoty a život v podzemí, který jim připomínali jen skřítkové, kteří je navštěvovali.
Krásný sen, který však jakoby začalo něco tížit. Nějaká představa nebo předtucha, něco, co ji vytrhlo z harmonie a probudilo ji. Najednou si uvědomila, že to mohl být ten upřený pohled, ta myšlenka tohoto tvora, která jí pronikla do snu.‘ Znovu se zachvěla.
„Ano, byl to krásný sen,“ řekla nahlas a posadila se. „Kdo jsi?“ zeptala se, „ještě nikdy předtím jsem tě neviděla.“
Jako by slyšela slabé zasyčení. „Někdo mne nazývá hadem. Snad proto, že mám tak dlouhé tělo. Ale ty mi můžeš říkat Kaan. Tak mne pojmenoval můj Pán, který mne stvořil. – A že jsi mne ještě nespatřila?“ Kaan se usmál. „Nikdo z lidí mne ještě nespatřil, žiji totiž v podzemí. A tam lidé již dlouho nezavítali.“
„Ano, je to tak, lidé se podzemí vyhýbají. Nechtějí si připomínat dobu temnoty a ledu. Vždyť proč taky. Je tady tak krásně!“ rozzářila se a rozhodila ruce vůkol.
‚Ale neměli by zapomínat,‘ pronesl si pro sebe Kaan. „V podzemí se mohou ukrývat velká tajemství, která by stála za to objevit,“ řekl nahlas.
„Vážně, jaká?“ vyzvídala Eva.
„Jsou tam ukryté poklady, krásné kameny, drahé kovy.“
„Vím, vím, pamatuji se na to, i když jsem byla ještě malá. Ale co je to proti voňavé louce plné nádherných květin. No jen se podívej kolem sebe,“ jásala.
Had se pomalu začal přibližovat k Evě. „Ale i v podzemí mohou růst stromy,“ zasyčel. „A ne ledajaké!“
Eva se zarazila. Ten sykot, ano, z toho sykotu se chvěje. Ale proč? „Stromy říkáš, a jaké?“
„Třeba jabloně. Podívej, jaké krásné jablko se tam urodilo!“
A Eva spatřila, jak se hadovo tělo začíná vlnit. Sledovala stébla trávy kývající se na louce a pak zahlédla, jak se na jejím konci objevilo jablko. Zatímco se hadovo tělo začalo nepozorovaně obtáčet kolem Evy, jablko se k ní pomalu přibližovalo. A Eva uviděla, že se nese na hřbetu hadova těla. Jakmile bylo blízko, Kaan nadzvedl tělo a jablko se z jeho hřbetu skutálelo Evě do klína.
Vzala je do ruky, pohladila a obdivovala jeho ladnost. „Vskutku překrásné jablko,“ poznamenala.
„A to jsi ho ještě neochutnala,“ poznamenal Kaan.
„Přijde mi škoda ho sníst, je tak nádherné.“
„Přinesu ti takovýchto jablek, kolik budeš chtít,“ řekl jí Kaan. „Ochutnej, chutnají ještě lépe, než vypadají,“ lákal ji.
„Vážně?“ zaradovala se Eva. „Vzbudím Adama, musí také ochutnat.“
„Určitě, vzbuď ho,“ souhlasil Kaan a jeho tělo se rozvinulo zpět do své délky. „Dějí se tady takové věci a on si klidně spí.“
Eva se usmála a jemně pohladila Adama po tváři.
Adam otevřel oči a spatřil ji…. tak půvabnou jako květy na louce. Její úsměv mu pokaždé bral dech a její dotyk ho propojoval s celým Universem.
„Copak se děje, Evuško? Už musíme domů? Jak dlouho jsem spal?“
„Dlouho, dlouho, Adámku,“ zašvitořila Eva, „a málem bys prospal zajímavou návštěvu. Podívej, kdo nám tu dělá společnost,“ ukázala na Kaana. „Tento tvor se nazývá had a přinesl nám toto překrásné jablko. Chci s tebou o ně podělit. Čeká tě výborná svačinka!“
Adam se posadil a zahleděl na hada. Pečlivě si prohlížel jeho zvláštní hlavu a dlouhé, snad nekonečné tělo. A ty oči. Sledovaly ho upřeně a jemu se začalo cosi nořit z mysli. ‚Had, ano had, to slovo, to jméno už někdy někde zaslechl. Ale v jaké souvislosti? Nebyli to elfové, kteří něco o hadovi vyprávěli? A nevarovali? Kdyby si jen dokázal vzpomenout.‘
Ale to se už Eva zakousla do jablka a podávala mu ho: „Ochutnej, Adámku, je vážně výtečné,“ pobízela ho.
Adam si vzal jablko a obdivoval jeho dokonalost. Kousek z něho ukousnul. „Vážně skvělé,“ chválil jeho chuť.
„Lepší jablko jsem nejedla,“ hlásila nadšeně Eva, „dej mi přece ještě.“
Kaan s uspokojením sledoval, jak Adam s Evou jablko snědli. „Jestli vám chutná, přinesu další,“ poznamenal.
„Kde rostou ta skvělá jablka?“ zajímal se Adam. „Mohli bychom si tam pro ně dojít sami.“
„Je to složitá cesta, ale mohu vás ke stromu dovést.“
„No to je skvělé,“ zaradovala se Eva. „Děkujeme, Kaane.“ Pak ale její pohled zamířil k vrcholkům nedalekých hor na západě, za které pomalu zacházelo slunce. „Promiň,“ zvolala, „budeme to muset nechat na příště. Slunce zapadá a chtěli bychom dojít domů ještě za světla.“
Oba vstali a Adam vzal Evu za ruku. „Buď zdráv,“ zavolali na Kaana a zvesela vykročili směrem k domovu.
„Bude mi potěšením se tu s vámi zase setkat,“ zasyčel had a zmizel ve skalní průrvě.
Gordon přebýval v podzemí zahalen temnotou, kdy jedině světlo plamene mu dělalo společnost. A zvláštní hlas z temnoty, který s ním rozmlouval. Hlas, který měl vždy pro jeho situaci pochopení a dodával mu útěchu. A pak se mu v záři plamene zjevil ten, který stvořil vše, co se odehrávalo v podzemí, Pán Ine. Zjevoval se mu, aby s ním rozmlouval a učil ho novým věcem. A on mu naslouchal a těšil se z jeho přítomnosti.
„Ty jsi jediný člověk, kterému se dostalo té výsady, aby se setkal s nejvyšším Stvořitelem. Proto se jednou staneš vládcem lidí,“ často slýchával. „Tvůj čas přijde, je jenom potřeba se připravit na cestu z podzemí. Ještě to není možné, ale bude to již brzy!“
A čas plynul. Začínal přivykat zdejšímu životu a ačkoli považoval toto místo, oproti prostoru, kde žil předtím s ostatními lidmi, za nehostinné, cítil, že je k němu čímsi připoután. ‚I když nehostinné.‘ pomyslel si a rozhlédl se kolem sebe. Prostor, ve kterém přebýval, byl celý obestřen třpytivými drahými kameny s blyštivými diamanty. Veškeré předměty, které se v prostoru nalézaly, byly ze zlata, židle, stoly, i lůžko, na kterém lehával. Aby nebylo pro něho tvrdé, bylo vystláno jemnými látkami a poduškami. Vše bylo dokonalé a okázalé.
„Musíš si zvyknout cítit se jako král,“ často slýchával. „Jako král budeš mít všechno bohatství a vše, co si budeš přát. Přej si, co chceš! Hlas, který ti zde dělá společnost, patří tvému sluhovi. Poruč mu a on ti to obstará,“ nabádal ho Ine.
A tak měl Gordon vše, na co jen pomyslel. Vždy, když se probudil, vše bylo na stole – jídlo, pití, věci, které si poručil. Zpočátku se mu ještě zastesklo po otci a matce, přátelích, a uvažoval i o návratu, ale všechno kolem ho nakonec uchvátilo a připoutalo k místu, kde dlel.
Pak přišel Ine s novými pokrmy. Bylo to pro něho milé rozptýlení ochutnávat nová jídla a radoval se z toho. Po každém jídle se zjevoval sám Ine a pokládal mu stejné otázky – a on stejně odpovídal. A cítil při tom, že jeho Stvořitel není s něčím spokojen. Když osaměl, přicházel za ním hlas a ujišťoval ho: „Milý Gordone, Pán Ine hledá pokrm, po kterém se budeš cítit natolik silný, abys obstál v úkolu, který pro tebe přichystal. Jakmile se stane to, na co Pán Ine čeká, věř mi, že budeš připraven vyjít z podzemí. Teď pojď, naučím tě novou hru.“
Mnoho jídel ochutnal Gordon a pak se, jednou, probudil a uviděl na stole jablko. Bylo nádherné a volalo po zakousnutí. Gordon neváhal. Už po prvním soustu měl pocit, že nic lahodnějšího nejedl. Rychle jablko dojedl a čekal na Ineho.
Pán Ine ale nepřicházel a Gordon začal pociťovat mírné chvění v hlavě. Zvláštní vibrace byly nepříjemné, nevěděl však, jak jim zabránit. Náhle projelo jeho tělem zvláštní mrazení a s ním dostal strach. Pocit, který do té doby neznal. V té chvíli se zjevil Ine a začal mu klást otázky. Gordon si uvědomil, že u mnohých najednou neví, jak na ně má odpovědět. Jeho chování a reakce se změnily, neboť část mozkových buněk byla napadena Virem.
„Konečně,“ vykřikl Ine bouřlivě do prostoru, odkud udržoval spojení s Gordonem a v nastalém okamžiku prolétly jeho myslí události, které předcházely tuto, tak toužebně očekávanou, chvíli.
Mnoho se toho odehrálo na zemi, zatímco on v podzemí prováděl na Gordonovi pokusy s cílem změnit nastavení řídicího systému lidského těla tak, aby bylo schopno přijmout frekvenci Antisvětla. Ale ať zkoušel, co zkoušel, nic nevycházelo.
A tehdy za ním přišel Stín.
„Žáku Ine, vidím, že tvoje úsilí ti zatím nepřináší výsledky, jaké očekáváš,“ promluvil mírně, přesto jeho slova vyvolala v Inem pocit zklamání. „Netřeba však v sobě probouzet pochybnosti o svých schopnostech,“ pokračoval vzápětí Stín. „Úkol, kterému jsi vystaven, je totiž nebývale obtížný a řekl bych, že bez mé pomoci, by ti celý život nestačil k jeho vyřešení.“
„Ach, Mistře, co mám tedy dělat?“ vyrazil ze sebe překvapený Ine.
„Máš přece mne!“
„Vím, ale tebe bych se neopovážil volat.“
„Proto přicházím sám. – Sám jsem byl kdysi v podobné situaci. A tehdy za mnou přišel můj Mistr a předal mi dar. Tento dar já nyní přináším tobě, žáku Ine.“
Ine v úžasu naslouchal.
„Ze všeho nejdřív si ale musíš uvědomit, že svět, který si chceš podmanit, má jednu, pro tebe, nepříjemnou vlastnost – vládne v něm jednota Světla a tu je nemožné zvenčí narušit. Teprve až učiníš tento svět světem, ve kterém bude působit i Antisvětlo, teprve potom si budeš moct být jistý, že žádná jednota už nebude tak jednotná, jak se bude navenek jevit! Na tohle nezapomínej! – Tedy!“
„Tedy?“ dychtivě naslouchal Ine slovům Stína.
„Tedy, co nejde napadnout zvenčí, je potřeba rozložit zevnitř. – Zde máš kód, jenž se od nepaměti nazývá Virus. Jeho schopností je narušit funkci řídících buněk v mozku člověka. Tím dojde k tomu, že již nebudou fungovat pouze jako přijímače na frekvenci Světla, ale zároveň budou schopny přijímat i paprsky ze Zdroje Antisvětla. Lidem se tak otevře druhý energetický kanál, prostřednictvím kterého jim budeš předávat své instrukce. Stávající programy Světla tak budou pozměněny a ty budeš mít v ruce nástroj, jak ovládat jejich chování podle svých záměrů. – Jediné, co musíš vyřešit, je, jak vpravit tento Virus do lidského těla. To je tvůj úkol. Zkus vodu, zkus potravu.“
Byl to podivný kód, který Ine včlenil do svých programů. Zdálo se mu, že dar Mistra mu úkol zjednodušil, avšak záhy pochopil, že, ačkoli má nástroj, neznamená to ještě, že ví, jak s ním naložit. Voda se jako nosič neosvědčila. ‚Je nějak moc čistá,‘ vzpomínal na dlouhé dny marných pokusů napadnout ji Virem. Tak přešel na potravu. Dennodenně připravoval Gordonovi různé druhy jídel a do každého zanášel Virus. Jenže ten se nedokázal spojit se strukturou potravy. ‚Musí být obsažen už v její podstatě,‘ přemítal. ‚Ale jak toho docílit?‘
V tom ho osvítil nápad – zkusit vpravit Virus do nějakého ovocného stromu, který by jej, během svého růstu, asimiloval. Virus by následně prostoupil až do jeho plodu a každý, kdo by z takovéhoto stromu pozřel ovoce, by jím byl nakažen.
Po krátké úvaze si pro svůj pokus vybral jabloň. Vysadil ji v podzemí, na místě, kam úzkou štěrbinou dopadaly paprsky světla, a naočkoval virem. Pětkrát oběhla Rhea kolem Slunce, než jabloň vykvetla a vydala své první ovoce.
Plný napětí sledoval Ine, jak Gordonovo tělo zareaguje na Virus obsažený v jablku, které snědl. Když se mu na monitoru objevil nepatrný nízkofrekvenční stín pulzující nad Gordonovou hlavou, v jehož středu se formoval energetický vír přitahující vlákno Antisvětla, s nedočkavostí čekal na to, co bude následovat. Ve chvíli, kdy se vlákno napojilo na Gordonovu hlavu a proniklo k jeho mozkovým řídicím buňkám infikovaných Virem, propukl v nadšení.
„Konečně jsem našel způsob, jak se dostat do těla Homida, které stvořil Io,“ radoval se. „A až se můj Virus rozšíří i na další Homidi, budou programy, které stvořil Io a řídí jeho Elefi, postupně nahrazovány mými. Mé programy budou ovlivňovat chování Homidů! Všichni padnou pod moji nadvládu,“ opájel se svojí vidinou. „Jde jen o to, aby se živili tím, co bude obsahovat Virus. A o to se už postarám!“
Antisvětlu se, poprvé za celou existenci Universa, podařilo připojit k Homidovi.
„Úkol je splněn, Pane,“ hlásil Kaan, když se mu v obrazu plamene, který žhnul v podzemí, zjevil Ine.
„Vím, sledoval jsem tě. Tvoje práce si zaslouží pochvalu. Rozšířím tvůj druh po celé zemi!“ promlouval Ine k hadovi. „Rozneseš jablka do všech končin země. Je načase, abychom začali měnit běh událostí v tomto světě.“
Virus
Adam s Evou se roztřásli se zimou, ačkoli zima nebyla. Jakési podivné mrazení projelo jejich hlavami a oni pocítili náhlý chlad. Byl to Virus z jablka, co napadl jejich řídicí buňky v hlavě a odkudsi z hloubi Universa se k nim začala stahovat dvě vlákna ze Zdroje Antisvětla. Jakmile dosáhla jejich těl, prostoupila je. První dva lidé na Rhee byli připojeni na tento Zdroj a příkazy Ineho programu začaly ovlivňovat jejich chování.
„Adame, potřebovala bych zahřát,“ řekla Eva a usmála se na něho.
„Něco ti najdu,“ odpověděl jí a po chvíli přinesl dva přehozy z teplé látky. Oba se do nich zabalili a přivinuli se k sobě. Jejich myšlenky se ubíraly k tomu, co se stalo na louce. Tolik by chtěli o setkání s hadem někomu vyprávět, ale cestou domů nikoho nepotkali. Udělali si tedy večeři a pak je přepadl chlad.
„Možná bychom o tom, co se stalo, s nikým ani mluvit neměli,“ ozvala se z ničeho nic Eva.
Adam potřásl hlavou. „Nejspíš máš pravdu,“ přisvědčil. „Kdo ví, co by nám kdo řekl.“
„Třeba, že jsme neměli jíst to jablko!“
„To by mne tedy zajímalo, proč bychom si nemohli sníst dobré jablko,“ pronesl Adam tónem, jaký od něho Eva nikdy neslyšela. Ale ten tón se jí líbil. Ano, byl takový hlubší, mocnější. Eva s obdivem pohlédla na Adama. Jakoby cítila, že se trochu, maličko, změnil. A cítila, že i ona je, možná, snad, trochu jiná – lepší!
„Máš pravdu, nikdo nám nebude říkat, co máme a co nemáme jíst,“ pronesla pevně.
To zase zarazilo Adama. Takovou Evu nezná. ‚Ano, má pravdu, jistě!‘ pomyslel si. Zadíval se na ni a v tom okamžiku mu připadala neskonale svůdná. A pak v jejích očích zachytil tu zvláštní energii touhy. Sám nevěděl, co dělá, ale to nutkání bylo neskutečně silné, že je nedokázal ovládnout. Uchopil konec jejího přehozu a jedním trhnutím ho z ní strhnul. Eva vykřikla úžasem i vzrušením a v jejich tělech zahořela vášeň. Byl to pro ně nový pocit, který je pohltil. Adam popadl Evu do náruče a malé jiskřičky prolétávaly kolem nich při aktu spojení.
Nebyla to sice doba Zlatého věku tak, jak ji Iltar, jeden z prvních Elefi, jež lidé nazývali elfy, pamatoval, ale přesto se mu zdálo, že v Universu vládne dokonalá harmonie a radost ve všem a se vším, co se v něm nacházelo. Rotování planet kolem Slunce, střídání světla a tmy, střídání tepla a zimy, otáčení Luny kolem Rhey, a pak všechno, co sami Elefi naprogramovali do systému, ano, vše probíhalo přesně tak, jak Pán Io určil.
Všech třináct členů Rady odpovědně plnilo své poslání a prostřednictvím svých Octaedrů kontrolovalo řád a běh programů jejich Stvořitele. Každý z nich měl samostatný úkol a společně se pak pravidelně setkávali, aby se informovali o vývoji Universa a radovali se z nových událostí.
S Láskou dohlíželi všichni Elefi na systém, který byl ustaven. Když bylo zapotřebí rady nebo pomoci, nechávali svá těla zhmotnit a přicházeli k obyvatelům jednotlivých světů, aby je učili. A ti vždy s úctou přijímali jejich poselství a jednali podle jejich pokynů. Neboť vše bylo tak zakódováno v programech, které běžely ve Světlu.
Iltar rád naslouchal vyprávění Elefi o tom, jak obyvatelé jednotlivých planet zachází s dary, které jim dal Stvořitel a oslavují život, a Světlo, a Lásku. Zejména jej těšily příběhy jeho syna, Gawaina, ze života lidí, v řeči Stvořitele Homidů, na planetě Rhee, přestože v něm vyvolávaly teskné vzpomínky na jeho ženu. Tolik věků již uběhlo od doby, kdy její tělo bylo zničeno ohněm z Gal-ahu, avšak Pán Io z jejího Světla stvořil duši planety, kterou po ní pojmenovali, Rhea. Proto k ní často sestupoval a naslouchal jejímu pulzování. A Rhea se vždy zaradovala, jakmile se jí dotknul. Dlouho pak spolu promlouvali o tom, co bylo, co je a co bude.
I Gawain rád mluvil s matkou. Děkoval jí za krásu květeny, která vyrůstá z její země a dává obživu lidem i zvířatům, za vodu, kterou nechává proudit po svém těle i za každičkou pomoc, kterou lidem poskytuje.
Život lidí na Rhee přinášel radost i Terefi, jimž lidé, pro jejich malý vzrůst, začali říkat skřítkové. Skřítci lidi bavili a pomáhali jim s jejich každodenními činnostmi a ti je milovali. A časem někteří ze skřítků opouštěli podzemí a začali v domech lidí i bydlet a společně s nimi žít ve vzájemné pospolitosti. Zároveň si však byli neustále vědomi svého nejodpovědnějšího úkolu, a to střežit v podzemí oheň tak, aby se nikdy nedostal na její povrch. Nebylo však nikoho v té době, kdo by měl zájem měnit běh věcí.
Elf Dilmund shlížel na Rheu a byl zasmušilý. Dobře si pamatoval na slib, který dal Ergínovi, že nalezne jeho syna Gordona, a ačkoli požádal o pomoc s pátráním i Gawaina, Gordona ne a ne najít. „Možná už odešel z tohoto světa,“ často přesvědčoval sám sebe, ale jakási vnitřní pochybnost mu nedovolila se s tím spokojit.
Ergín dlouho v sobě nosil naději, že se ještě se synem setká, ale s přibývajícím věkem se již Dilmunda neptal, zda o něm nemá nějaké nové zprávy. Smířil se s tím, že jeho syn již nežije a s touto myšlenkou dokonal svůj život.
„Ach Rheo, Rheo, jaká tajemství v sobě ukrýváš? Prozraď mi je, vydej Gordona,“ často prosíval Rheu Dilmund.
„Milý Dilmunde,“ odpovídala mu Rhea, „vím, co tě trápí a tolik bych ti chtěla pomoci. V podzemí se cosi nachází, ale vše je zastřeno temnotou a já nemám moc ji prohlédnout. Cítím to, ale neumím ti pomoci.“
„Také to cítím, matko Rheo. Kdybych jenom věděl, do jaké části zaměřit svoji pozornost, kde hledat.“
„Nezbývá než vyčkat věcí příštích. Vždyť to, co má být vyjeveno, se zcela jistě vynoří na světlo. Jde jen o to být připraven, Dilmunde!“
Druhý den po setkání s hadem vyšli Adam s Evou z domu, aby se vydali pro byliny, ze kterých jim Eva vždy dělala něco dobrého k jídlu. Těla měli zahalená do přehozů, protože chlad neustupoval.
„Ahoj Evo, ahoj Adame,“ zdravila je již z dálky kamarádka Sára, sotva je spatřila.
„Ahoj Sáro,“ odpověděli a jakési pochybnosti jim prolétly kolem hlavy. ‚Ta Sára je neoblečená,‘ napadlo je.
Sára mezitím přišla blíž a udiveně se ptala: „Proč máte na sobě ty přehozy? Vždyť je přece takové teplo!“
„Je nám chladno, tobě ne?“ zjišťovala Eva. „A není ti to nepříjemné, chodit nahá?“
Sára se zarazila. Takhle Evu mluvit ještě neslyšela a nerozuměla jí. „Chladno?“ divila se. „Vždyť je slunečné období a nikdo na sobě nic nenosí, když není zima. – Nejste nemocní?“ dodala po chvíli.
‚Ach ano, je docela možné, že jsme nemocní,‘ pomyslela si Eva. „Možná máš pravdu,“ odpověděla jí. Rychle se se Sárou rozloučili a otočili se zpátky k domovu. Podivné obavy, jakýsi nepatrný strach, je zasáhly a oni by se jich rádi zbavili. Ale jak to udělat, aby se o tom nikdo nedozvěděl?
„Zajdeme za skřítky, ti dokáží vyléčit všechno, určitě nám pomohou,“ rozhodl nakonec Adam.
„Vůbec si s tím nevím rady,“ bručel si pod vousy skřítek Grim, který pokaždé dokázal najít lék na nemoc či zranění, která se lidem stala. „Teplotu nemáte, všechny orgány pracují tak, jak mají, pouze kolem hlavy cítím jemné a poněkud jiné vibrace, než by měly být. Ale to by snad nemuselo mít za následek změnu pocitu vnímání tepla a chladu. – Nepřihodilo se vám něco od včerejška, něco mimořádného?“ vyzvídal.
„Ne, ne,“ dušovali se Eva i Adam, „všechno, co jsme dělali, bylo jako obyčejně.“
„Tak na toto jsou moje vědomosti krátké, musíme poprosit o pomoc elfy.“
„Elfy? Proč?“ zalekl se Adam. „Však my to zvládneme sami a ono to jistě za pár dní přejde.“
„No, když myslíte, ale stejně to s nimi budu konzultovat,“ prohlásil Grim.
„Myslíš, Adame, že elfové na něco přijdou?“ zeptala se Eva, když dorazili domů.
„Nevím, ale oni nás řídí, asi dokáží poznat, co s námi je.“
„Jestli to způsobilo to jablko…“
„Spíš mám obavy o ty vibrace kolem naší hlavy. Co to jen může být?“
„Víš co, Adame, ať je to, co je to, je to jedno. Když se zahalíme do přehozu, je nám teplo. A ostatně, člověk by neměl chodit odhalený,“ prohlásila rezolutně Eva. Vzápětí si ale uvědomila, co řekla a zarazila se. ‚Proč jí teď napadají takovéto zvláštní myšlenky?‘ uvažovala.
I Adama znepokojila její slova. Stejně, jako jeho odpověď Grimovi. ‚Nedokázal mu přece říci pravdu o jablku, a přitom to řekl tak bezprostředně, jako by to pravda byla. Zvláštní,‘ pomyslel si. Ale mlčel. Místo toho chytil Evu za ruku a objal ji. Pocit strachu, pocit, který dřív neznali a kterého se nebyli schopni zbavit, se neustále vracel.
Gawain hleděl překvapeně do Octaedru a nemohl uvěřit tomu, co viděl. Až k němu se dostala žádost, aby prověřil možnou příčinu nemoci dvou lidí, Adama a Evy, protože nikomu ze skřítků ani elfů se nepodařilo ji odhalit. Matrice chování Adama i Evy v hlavním řídícím programu se zdála být neporušená. Zaměřil tedy na ně pozornost prostřednictvím Octaedru a to, co uviděl v inverzní rovině, ho zaskočilo. Dvě tenká vlákna Antisvětla, vyvěrající z hlubiny Universa, byla spojena s mozkovými centry těchto dvou lidí.
‚Jak je to jen možné? Jak se to mohlo stát? Žádné stvoření nemá možnost přijímat frekvenci Antisvětla, a nyní toto?‘ Udiveně zkoumal jednotlivé procesy a pak si všiml, že některé vzorce matrice programů Adama a Evy vytváří jiné obrazce, než u ostatních lidí. ‚S tímto musí okamžitě seznámit Radu Universa‘, pochopil. ‚Jestli je to skutečně tak, jak se mu jeví, Rhea je v ohrožení.‘
Zaraženě a nevěřícně hleděli členové Rady do Octaedrů a sledovali vlákna Antisvětla napojená na Adama a Evu.
Do nastalého ticha řekl Iltar: „Uplynulo velmi mnoho událostí od doby, kdy lidé vyšli na povrch Rhey a celý ten čas jsme trávili v lásce, radosti a klidu. Celý ten čas však, nás, kteří víme, že Antisvětlo se stále nachází kdesi v Universu, tížilo, že může přijít okamžik, kdy se znovu zjeví. Ten okamžik je tady. – Víme ovšem také to, že se silami Antisvětla neumíme soupeřit. Jediné, co můžeme, je zkusit opravit programy těchto dvou lidí tak, aby je vliv Antisvětla nenutil udělat něco, co by narušilo Harmonii a řád na Rhee.“
„Navrhuji je izolovat od ostatních lidí,“ zvolal Elnur.
„Možná,“ připustil Iltar. „Nejdříve je však potřeba zjistit, co neobvyklého se událo v jejich životě, že to umožnilo Antisvětlu proniknout do jejich systému, abychom zabránili tomu, že se situace bude opakovat i u dalších lidí. Až toto budeme vědět, budu celou věc konzultovat s naším Stvořitelem, Pánem Ioem. Jistě nám poradí. Vždyť jedině On může zasáhnout do programu stvoření tak, aby opět zahnal Antisvětlo zpět do temných koutů Universa.“ ‚I když je otázkou, na jak dlouho,‘ pomyslel si v duchu.
Adam s Evou seděli zahaleni na lavici před svým domem, když tu se, z ničeho nic, před nimi objevily tři nádherné bytosti. Všechny tři měly na sobě dlouhá roucha jiné barvy, jedno bylo bílé, druhé modré a třetí žluté. Z jejich těl vyzařovalo světlo a jejich pohledy byly plné lásky a milosti. Ihned pochopili, kdo je navštívil – elfové. Takto se lidem zjevovali. Nepřicházeli často, ale jejich návštěvy měly vždy nějaký důvod. A Adam s Evou vytušili, proč přichází tentokrát, a pocítili nepatrný, ale zřejmý, strach.
Byli to Gawain s elfkou Noemi a elfem Dilmundem, jejichž pohled okamžitě zaregistroval, jak se světelný obal, který měli Adam i Eva kolem svých těl, rozvibroval na neharmonické frekvenci a na jeho samém okraji, přímo u hlavy, se objevil malý tmavý stín.
Pak Gawain sáhl pod roucho, vytáhl Octaedr a elfové v inverzním obraze spatřili, jak právě v místě stínu v obalu lidí, kteří tu stáli před nimi, jsou na jejich těla napojena vlákna Antisvětla. Gawain schoval Octaedr a všichni se upřeně zadívali na Adama a Evu.
Ti, do této chvíle, seděli nehnutě se zatajeným dechem na lavici a s výrazem mísícím údiv s překvapením v obavách hleděli na elfy. Jejich pohyb byl čímsi paralyzován. Až teprve pak, co se na ně elfové zadívali, se něco kolem nich uvolnilo a oni vydechli. Okamžitě vstali a hluboce se uklonili příchozím.
„Vítáme vás v našem příbytku, vážení hosté,“ promluvila Eva. „Jsme potěšeni, že jste nás navštívili – pojďte dál a posaďte se,“ zvala je.
„Děkujeme ti, Evo, za tvé přivítání,“ řekl Gawain, „rádi vstoupíme do vašeho domu a popovídáme si. – Jistě tušíte, proč jsme přišli. Ano, až k nám se dostala zpráva o vaší nemoci. Proto jsme tady, abychom vám pomohli.“
„Vážíme si toho, pane,“ řekl Adam. „Samotné nás trápí, že jsme najednou něčím jiní. A chtěli bychom být opět zdraví, jako dřív. Budeme rádi, když nás uzdravíte.“ Pak otevřel dveře a elfové vstoupili do domu.
Adam s Evou obývali malý domek na okraji města. Mnoho měst postavili elfové lidem, aby měli kde bydlet potom, co vyšli z podzemí. Každá rodina dostala jeden dům, který byl vkusně zařízen a který si lidé v dalším období svého života zvelebovali. A jak děti v rodinách dorůstali, odcházeli a sami si stavěli své domy tak, jak je to elfové naučili. I Adam s Evou si postavili hezký domek s malou zahrádkou, kde plánovali založit rodinu.
Všichni se usadili na židle u kulatého stolu, který byl v pravé části hlavní místnosti domu, jež sloužila jak k vaření, tak se v ní scházeli hosté, hrály se hry a povídalo se o životě. Eva by ráda nabídla elfům něco k jídlu a pití, ale marně vzpomínala, co mohou takoví elfové jíst. Noemi viděla její rozpaky a uklidňovala ji: „Netrap se, Evo, tím, čím nás pohostit. Místo toho se posaď a vyprávěj nám, co jste za poslední dobu prožili, kde jste byli či koho jste potkali. Zejména v době před tím, než jste onemocněli.“
„Řekněte nám všechno,“ připojil se Dilmund, „ať se stalo cokoli, jsme tu proto, abychom společně objevili příčinu vaší nemoci a mohli tak hledat způsob, jak ji vyléčit,“ povzbuzoval je.
„Bojíme se o tom mluvit,“ ozval se do nastalého ticha Adam.
„Bojíte?“ zeptal se překvapeně Gawain. „O tomto pocitu jsem slyšel z vyprávění svého otce. Kdysi, v dávných dobách, o něm hovořili ti, kteří byli vyslanci temnoty – ten ale není zakódován ve vašich tělech a myslích.“
„Nevíme, co se s námi děje,“ připojila se Eva.
„To to jablko! To to nejspíš způsobilo!“ zvolal z ničeho nic Adam.
„Adame!“ okřikla ho Eva.
„Moji milí, co jen to s vámi je?“ zeptala se Noemi s takovou láskou v hlase, že se oba dva rázem uklidnili. „Vyprávějte nám příběh o jablku,“ vybídla je.
„Když to máte tak,“ začala pomalu Eva. „To odpoledne jsme si udělali výlet na nedalekou louku. Často tam chodíváme, když je venku krásně, lehneme si do trávy plné okouzlujících květin a necháme se uspávat jejich vůní. Máme to tam moc rádi.“ Odmlčela se.
„No a co se stalo tentokrát?“ vyzvídal Dilmund.
„Měla jsem krásný sen, ale najednou mne něco probudilo, spíš tedy někdo.“
Elfové se zarazili. „Kdo to byl, Evo?“ zeptal se Gawain.
„Takový zvláštní tvor, nikdy dřív jsem ho neviděla. Řekl, že se nazývá had.“
‚Tak přece. Otec měl pravdu, když říkal, že se museli setkat s někým z podzemí,’ pomyslel si Gawain. „A dál? Pokračuj, jak probíhalo vaše setkání?“
Když Eva dovyprávěla vše, co se jí s Adamem přihodilo na louce, elfové dlouho mlčeli. Pak Gawain promluvil: „Měl jsi pravdu, Adame, když jsi říkal, že to způsobilo to jablko. Vypadá to, že v tom jablku bylo obsaženo něco, co zapříčinilo vaši nemoc. Vaše nemoc bude tedy stejně zákeřná, jako síly ukrývající se ve tmě. Tím je situace mnohem závažnější než si my všichni, v tuto chvíli, dokážeme představit. Ale slibujeme vám, že uděláme vše pro to, abyste se zase uzdravili. Nejdříve však musíme oznámit lidem na Rhee, že jim hrozí nebezpečí. Neboť síly z podzemí vyslali na zem posla, aby otrávil lidský rod a je potřeba překazit jeho plány. Tímto úkolem pověřuji Dilmunda. Vás chci požádat, abyste zůstali ve svém domově a nestýkali se s ostatními do doby, než opět přijdeme.“
„Ano, pane, slibujeme, že zde zůstaneme a budeme vás čekat,“ prohlásil Adam. „Naši otcové čekali dlouhý věk v podzemí, bude to pro nás lehčí zkouška čekat na zemi.“
„Mýlíš se, Adame! Bude to pro vás mnohem těžší zkouška než pro vaše otce. Vaše nemoc vám totiž může zastřít vaše činy stejně, jako vaše smysly. Říkám vám to proto, abyste to věděli. Budeme vás sledovat a chránit, ale nedokážeme vás ochránit před sebou samými.“
Gawainova slova zasáhla do podvědomí Adama i Evy, avšak jakoby nějaký vir jim nedovoloval je přijmout se stejnou radostí, pokorou a laskavostí jako dřív. Koho nebo čeho se nyní mají bát víc? Nemoci nebo elfů?
„Buďte bdělí,“ řekl na rozloučenou Dilmund a elfové zmizeli. Jen tři prázdné židle po nich zůstaly a venku se začalo stmívat.