Zrození a Smrt – dvě etapy života, které potkají každého, kdo přichází na planetu Zemi. Forma zrození i smrti se liší, avšak podstata zůstává: s prvním nádechem Světla nebo Antisvětla života se oživuje tělo, s posledním výdechem Světlo či Antisvětlo tělo opouští a vrací se zpět ke svému Zdroji.
Na vysvětlenou: Když Prvotní Stvořitel pátral, jak oživit stvoření, dostalo se mu daru – Světla života, obsahujícího Lásku, Radost, Pokoj, Jemnost, Laskavost, Vřelost, Otevřenost, Sounáležitost, Harmonii a mnoho dalšího, co dnes vnímáme jako pozitivní. Světlo života pulzující ve vysokých frekvencích, se stalo tím Duchem, který oživuje. Pro názornější představu vezměme zjednodušený příklad počítače – jeho „tělo“ tvoří hardware, tedy železo, elektronika, apod.; pro svoji funkci však potřebuje „oživit“ příslušným softwarem. Podobně je to s námi, naše tělo je hardware, které oživuje duch/duše/dech a tím je Světlo. Ačkoli nejen Světlo dokáže oživit naše tělo. Stalo se totiž, že bratr Prvotního Stvořitele pojal záměr převzít nadvládu nad vším, co stvořil Prvotní Stvořitel. Spojil se proto Stínem, který mu přinesl Antisvětlo života, pulzující v nízkých frekvencích a on se stal jeho Pánem. I Antisvětlo dokáže oživovat, avšak je nositelem Strachu, Moci, Nenávisti, Zloby, Násilí, Chaosu, Manipulace, Bolesti a Utrpení a dalších vlastností, které vnímáme jako negativní. Většina z nás je v dnešním světě napojena na oba dva tyto Zdroje.
Jakkoli pozitivně přijímáme zrození, u smrti tyto pocity nemáme. A je otázkou proč? Bojíme se smrti? Bojíme se opuštěnosti? Nicoty? Neznáma? Prázdnoty? Bojíme se, že z něčeho, co je, co prožíváme, se stane NIC? Že zmizí obrazy kolem nás, děj, lidé?
O smrti bylo mnoho napsáno, je to věčné téma pro autory knih, lékaře či vědce. Elisabeth Kubler-Rossová ve své knize „O smrti a umírání“ popsala pět stadií, jak na zprávu o umírání lidé reagují: 1. šok, 2. popření, 3. smlouvání s Osudem, 4. agrese, 5. přijetí a smíření s odchodem.
Není mým záměrem v této úvaze jakkoli rozebírat, doplňovat či dokonce polemizovat s různými závěry, ke kterým se došlo, nebo snad se zabývat pocity a emocemi, které v nás smrt vyvolává, přišlo mi jen, že by stálo zauvažovat nad smrtí z pohledu cesty, kterou kráčíme a která nám byla stanovena. Vždyť smrt je jen jedním z milníků na této cestě, není ani Koncem ani Počátkem.
Když jsme mladí, tak na smrt nepomyslíme, nevnímáme ji, nepřipouštíme si ji. Jsme přece mladí a na začátku života. S přibývajícím věkem se však se smrtí kolem nás setkáváme stále víc a překročíme-li padesátku, začínají umírat i lidé, které jsme více či méně znali. A tak, někdy večer, když se ocitneme sami, nás mohou přepadnout úvahy o konci našeho života. A s nimi se vynořují otázky: „Je vůbec možné, že to, co je nyní kolem mne, najednou zmizí? Co se stane se mnou? Vždyť já teď a tady žiju, co jen se mnou bude PAK?“ A tak nás najednou může prostoupit strach či úzkost.
Smrt však není o konci, není o strachu, není o opuštěnosti. To jen Systém, ve kterém žijeme, se nás snaží udržovat v nevědomosti, přestože již existuje tolik knih o životě po životě, o reinkarnaci, o vtěleních, atd. Už Egypťané měli svoji knihu mrtvých, stejně tak Keltové, Germáni, Mayové a další dávné civilizace. Indiáni, Židé měli svoje tradice a rituály. Jen dnešní civilizace nemá nic, kromě medicíny, církevní doktríny a odporu k euthanasii. Za to má finančně výnosný obchod v oblasti zdravotnictví či pohřebnictví.
Nebojme se vlastní smrti, nebojme se konce života, vždyť je to jen cesta za dalším dobrodružstvím. Vždyť ve chvíli, kdy se přestaneme bát odchodu z tohoto světa, osvobodíme se od pout a vazeb kolem nás, uvolníme naše napětí a stresy, zbavíme se tlaku manipulace a strachů o vše, co je hmotné a co nás s touto hmotou spoutává. Ježíš řekl: „Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo není spokojen se svým životem v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.“ Jan 12,25.
V tomto kontextu bych zde chtěl zmínit i dva aspekty, které jsou předmětem neustálých dohadů, spekulací, sporů a střetů: prvním je možnost odejít z tohoto světa z vlastní vůle a druhým pak pohled na potrat?
Málokdo z těch, kdo se nedostal do situace, že by se vší vážností uvažoval o ukončení svého života, může chápat stavy a jednání těch, kteří se do tohoto stavu dostanou či jej dokonce dokonají. Já sám jsem tímto stadiem prošel a vím, že jsou životní situace, kdy se odchod z tohoto světa jeví jako nejlepší řešení. Je potřeba říct to otevřeně a naplno: Každý má plné právo tento krok učinit! Neboť jest to jeden ze zamlčovaných zákonů a darů Prvotního Stvořitele, který byl lidem na konci Zlatého věku dán:
„Prvotní Stvořitel nechce, abyste trpěli! Miluje vás! Pamatujte si to. Neste si Jeho Lásku ve svém srdci. Pokud by však vaše utrpení způsobené silami Antisvětla bylo již pro vás neúnosné, přijměte dar Prvotního Stvořitele – kdykoli, kdekoli a jakkoli odejít ze světa, ve kterém žijete, a nezáleží na okolnostech, které vás k tomu povedou. Jediné, na co pamatujte, je, že to učiňte s Vděčností.“
Je to manipulativní a strach vyvolávající záměr sil Antisvětla postavit odchod ze života z vlastní vůle a vlastním způsobem jako největší „hřích“ či „odsouzeníhodnou chybu“ či „zločin“. I proto bylo nazváno toto svévolné opuštění pojmem sebevražda. Jak odstrašující název pro něco, co má být tím nejsvobodnějším rozhodnutím ve vesmíru. Prostě člověk má možnost vydat se jinou cestou.
Stejně tak manipulativní je myšlenka o potratech. V této souvislosti bych chtěl připomenout, že teprve s prvotním nádechem vstupuje Světlo/Antisvětlo života do hmoty a oživuje ji. Do té doby se jedná pouze o hmotu, jež je, v případě narození nové bytosti, součástí těla matky, avšak bez vlastního Světla. Jakékoliv vyjmutí této části hmoty z těla matky je pouze odebrání části hmoty, nic víc, nic méně. Potrat není o smrti!
Ale proč síly Antisvětla tak lpí na tom, abychom zde žili? Proč v nás vzbuzují strach odejít sami ze života, když už je pro nás nesnesitelný? Proč se mají rodit další, třeba i dysfunkčně postižení, lidé, přesto, že je jejich matky nechtějí?
Možnou odpovědí na tyto otázky je strach – strach sil Antisvětla o potravu! Neboť síly Antisvětla se živí negativními emocemi a energií, kterou každý člověk vytváří. Co tedy může být horšího pro síly „temnoty“, než pomyšlení, že nebudou mít z čeho čerpat energii ke svým záměrům. Že jim dojdou zdroje – pro ně tak potřebné – negativní energie. A jelikož záměr Pána Antisvětla je ovládnout tuto Zemi a tento vesmír, musí neustále posilovat počet těch bytostí, kteří jsou pod jeho vlivem, aby systematicky postupně ničil všechny přívržence a spojence Světla, kteří mu, svojí přítomností, ohrožují jeho záměr. Potřebuje obrovské množství negativní energie pro svůj plán. A proto potřebuje i lidi s negativními emocemi, proto potřebuje vytvářet neustálé zdroje napětí, násilí, strachu, bolesti, utrpení.
Podívejte se kolem sebe a buďte si toho vědomi!!! Nemohu zdůraznit víc tuto myšlenku. Protože uvědoměním si tohoto záměru a jeho důsledků se nám nabízí i naděje, jak z toho ven. ANO, uvědomme si, že pokud omezíme své negativní emoce, že pokud je nahradíme pozitivními, tím budeme posilovat síly Světla a oslabovat síly Antisvětla. V tom je recept na záchranu našeho světa. Ten, kdo miluje Zemi, miluje Světlo a chce být věrný záměru Prvotního Stvořitele, ten ví, že ztráta Světla života se nedá ničím nahradit! Proto Ježíš nabádá: „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?“ Marek 8, 35-36.
Pojďme začít vnímat odchod z tohoto světa pozitivně! Vždyť stejně jako příchod na tento svět i odchod z něho je součástí koloběhu života, hry, kterou hrají stvořitelé s těmi, které stvořili. Naše těla jsou pouhými nositeli jejich záměrů a naší svobodnou volbou je každodenní rozhodování na křižovatkách života, jakou cestu v dané chvíli zvolit – cestu Světla či cestu Antisvětla?
Smrt „těla“ je návratem Světla či Antisvětla ke svému Zdroji, avšak, během doby, co jsme tyto Zdroje měli možnost využívat, měli jsme i možnost každý ten příslušný Zdroj něčím obohatit. Každá naše volba pro frekvenci Světla je obohacuje a my tak vracíme ke Zdroji víc Světla na úkor Antisvětla. Tím Světlo posilujeme.
Na konci života rádi bilancujeme. Připojme tedy k našim životním přáním i přání, abychom k datu opuštění Země měli bilanci Světlo/Antisvětlo vůči Světlu pozitivní. Nezáleží na tom o kolik, všechno se počítá J
A co vzkázat těm, kteří nás přežijí: Radujte se! Vězte, že sice odešel někdo, s kým vám bylo dobře, kdo vás miloval, kdo vám dělal společnost, s kým jste strávili část vašeho života, avšak jeho odchodem hra nekončí. Je namístě mít s pozůstalými veliké soucítění, avšak měla by se zde nechat projevit i radost, radost, kterou pozůstalí zažívali společně s tím, kdo odešel. Jak úžasná byla slavnost odchodu Dana Nekonečného – krásný případ toho, že i akt smrti může být oslavou toho, že tady žil někdo, kdo se snažil bavit lidi a žít radostí. Co si vzít z tohoto rozloučení příklad a přenést ho do svého osobního života?
Působení frekvence Antisvětla v nás probouzí neustále mnoho strachů a jedním z těch největších je strach ze smrti, pro někoho i z procesu umírání. Avšak zkusíme-li se naladit na vyšší vibrace Světla a spolu s nimi vnímat každou smrt, každý odchod z tohoto světa, jako součást vyššího záměru, najednou můžeme pocítit jistou radost. Radost z toho, že ten, který tu byl s námi, uzavřel svoje putování po této Zemi a splnil tím roli, která mu byla svěřena. Vždyť nikdo neví, kdy Světlo či Antisvětlo, které se po opuštění těla vrátilo ke Zdroji, se opět z tohoto Zdroje vyčlení do nového těla s novým úkolem. Vesmírná hra totiž pokračuje a smrtí nekončí. Každý z nás je součástí této hry a každého čeká stejný konec – jen v jiné formě. Mějme ale na paměti, že na Počátku byli lidé zrozeni ve Světle a proto bychom, se vší odpovědností a vážností, mu měli být věrni.