Je to pár dní, co jsem, snad po patnácté, shlédl film Pán prstenů – poznámka: je potřeba pracovat s prodlouženou verzí v anglickém znění a českými titulky, ve zkrácené verzi totiž chybí mnoho materiálu, které pro pochopení určitých rovin mystérií chybí.
Přestože je nám to známo, přesto nás překvapuje zjištění, že, jak se mění naše vědomí na naší životní cestě, stejnou knihu, stejný film či stejnou situaci, vidíme po čase jinak a čerpáme tím z nich nové podněty, nové hloubky, nová poznání.
I proto miluji film Pán prstenů, neboť mi neustále přináší nové souvislosti, nové podněty k zamyšlení… jako tomu bylo i tentokrát. Doba, ve které se nyní nacházíme, je tak blízká časům Středozemě. Jak jsem již psal v listopadu, síly Antisvětla se daly do pohybu a my můžeme vnímat záplavu strachu a paniky, kterou šíří po Zemi ve formě nemocí, přírodních katastrof, teroristických útoků, apod. O to víc je možné vnímat souvislosti a hlubší kořeny mystérií, které Tolkien vepsal do svých knih, a v tomto filmu jim bylo dáno působivě ožít.
Tentokrát na mne zapůsobil zejména konec filmu – i když už tuším, že mne čeká jedna velká výzva, a to přijít na význam osoby Samvěda Křepelky. Jeho poslední věta: „Tak jsem se vrátil“ je opravdovou mystickou výzvou! Ale o tom třeba příště.
Toto mysterium je o Frodovi, Smeagolovi a prstenu.
Vše začalo obrazem, kdy Frodo stojí na samém okraji skály v Hoře Osudu, v okamžiku, kdy se má zbavit závaží, které na sebe vzal – prstenu, jenž nesl dlouhou cestu plnou útrap, aby došel až sem, do nitra hory, do místa, kde se prsten zrodil. Jeho cesta byla určena z jednoho jediného důvodu – vrátit to, co v sobě pojímalo sílu a moc Antisvětla do lůna, ze kterého to vzešlo. Jedině tak může dojít k zániku prstenu a s ním všeho, co je s ním spojeno, a zároveň k osvobození Froda od jeho vlivu. A ačkoli Frodo toto všechno ví, v rozhodujícím okamžiku se však i on zachová jako ti, kteří zde byli před ním – chce si prsten ponechat. Zvolá: „Je můj!“
Každý z nás si neseme nějaké břímě, které nám bylo předurčeno nebo pro které jsme se rozhodli. Každý z nás má svůj „prsten“, který nás fyzicky či psychicky ničí, je naší tíhou a často jsme odhodláni se ho zbavit. Vztahy, práce, zdraví, bydlení, zvyky či zlozvyky… nechť si každý dosadí svoje vlastní břemeno, jež ho tíží. Mnohdy máme na krku mnoho takovýchto závaží, takovýchto „prstenů“.
A pak přijde chvíle, kdy se rozhodneme s některým z těchto závaží skoncovat, zbavit se toho „prstenu“. Nelze tedy jinak, než ho donést ke své Hoře Osudu a tam vhodit do lůna, kde se zrodilo. A my jdeme, někdy nám na cestě pomáhají přátelé, často se radíme s druhými, někdy vytvoříme i jakési „společenství“ našeho „prstenu“.
Na konci cesty však jsme vždy sami! Jen my sami můžeme udělat ten rozhodující krok – zničit „prsten“. Avšak dokážeme to? Asi každý z nás už někdy stál na okraji nitra Hory Osudu – kotle (zde mi je blízká mystika Keltů, kteří považovali kotel za symbol bytí, za symbol světa mrtvých, ale i zmrtvýchvstání) a už měl nataženou ruku, aby do něho vhodil svoje břímě a zbavil se ho tak jednou provždy. Jenže v této chvíli se dostaví strach, strach, že o něco přicházíme. A že vlastně nevíme, zda o toto břemeno chceme přijít, protože je NAŠE. „Můj miláček!“ voláme a vůbec nemáme tušení, co bychom si počali, kdybychom je ztratili. A pak si řekneme: ‚Ono to nějak půjde i s ním,‘ sevřeme náš „prsten“ pevně do dlaně, ruku stáhneme a vykročíme zpět – do temnoty. Zaslepenou mysl, která podlehla, uchlácholíme ujištěním, že je ještě čas, že bude nějaké příště.
Ruediger Dahlke ve své knize ‚Princip stínu‘ otevřel velké téma. Ačkoli s ním v lecčems nesouhlasím, jedno máme společné – připouštíme, že existuje Stín. V případě Froda je to Smeagol, kdo zosobňuje Frodův viditelný Stín! Sám Frodo říká: „Jsme spolu nějak spojeni.“ Ano, Smeagol symbolizuje Frodův Stín, který jde vytrvale za ním a má jedinou touhu – zabránit Frodovi zničit prsten! Vždyť je to jeho miláček! I proto je konec filmu v těchto souvislostech tak nádhernou paralelou Dahlkeho filosofie – dokud se nepostavíte svému stínu, nepřijmete jej a nevnesete do něho Světlo, do té doby se ho nezbavíte.
Jakou obrovskou sílu má pak scéna, kdy Frodo bojuje (a ještě si k tomu přidejte úžasnou paralelu, když si Frodo navléká prsten a tím zmizí, tj. když nezvládneme něco, na co jsme se připravovali, také bychom chtěli být neviditelní) se svým Stínem, Smeagolem na hraně nitra Hory Osudu. Je to souboj o Bytí.
Ó, jak by to bylo uklidňující, kdybychom věděli, že i my ten náš souboj jaksi nevědomky vyhrajeme – byť za cenu ztráty kousku sebe (u Froda prstu) a náš stín se zřítí, obtěžkán našim břemenem, do ohnivého kotle – lůna zrození našeho „prstenu“ v Hoře Osudu. Aby pak nastal výbuch, exploze, která zničí vše, co jsme kdy měli s naším břemenem spojené a my zůstali osamělí uprostřed té zkázy. Ale nejsme sami! Přichází záchrana shůry a my se probudíme ve Světle Nového Času.
O co tedy jde? Jde o to najít v sobě obrovskou vnitřní víru, že nepotřebujeme takovouto souhru okolností, abychom se dokázali osvobodit od moci našeho „prstenu“. Jde o to nepodlehnout strachu a vábení sil stínu, jejichž jediným záměrem je nepřijít o své „prsteny“ a tím o nadvládu nad námi. Ale zároveň jde i o důvěru v síly Světla, které jsou s námi, aby na nás, v okamžiku, kdy jsme na konci sil a mnohdy zvažujeme, zda se nepustit a padnout do kotle, zavolali: „Chyť se!“ – a vytáhli nás.
JE STÁLE NADĚJE!!!
A i ten nepatrný čin konaný ve Světle může přinést zásadní zlom v běhu událostí tohoto světa, v životě každého z nás. Mystéria filmu i knihy Pán prstenů jsou nevyčerpatelná. Jsou tady pro nás, abychom hledali cestu k Hoře Osudu, abychom vzali naše břímě a dovedli náš stín k místu jeho zrození. A stojíce na hraně kotle bytí, při vzpomínce na Froda, si řekli: ‚Buď teď anebo nikdy‘.
Uvědomme si, že třeba na druhé straně Země jsou bytosti, které také usilují o Světlo a jejichž úspěch závisí na tom, jak se zachováme. Když může mávnutí křídel motýla na jedné polokouli vyvolat vichřici na druhé, tak stejně silnou pozitivní energii může přinést naše, byť zdánlivě nepatrné, posílení vibrací Světla.
Nezaváhejme tedy, nenechme se vystrašit, nalákat, odlákat, izolovat, přemoci Stínem. Ztraťme třeba prst za Život ve Světle!